Dnes jedenačtyřicetiletý Nicolas pochází z okolí Štrasburku, hlavního města Alsaska ve východní Francii. Do Čech se dostal díky kamarádovi. „On tady má rodinu 
a já jsem tehdy přijel za ním na dovolenou. Prožil jsem tu moc příjemný měsíc a do téhle země jsem se zamiloval. Tak jsem se prostě rozhodl zůstat," vzpomíná.

Jeho rodina ve Francii 
byla z nečekané životní změny samozřejmě překvapená. „Oni mě sem nechtěli pustit ani na tu dovolenou, protože jsme u nás měli zkreslené představy o tom, jak to vypadá v zemi, kde dlouho vládl komunismus. Když moje babička slyšela, že se chci do Čech odstěhovat, řekla, že jsem spadl na hlavu," směje se. Nápad ale přišel ve vhodnou dobu, Nicolas zrovna končil studium a kamarádova rodina mu nabídla byt 
v Českých Budějovicích.

V jihočeském městě tak žije již celých dvacet let. Ačkoli občas odjížděl za prací do zahraničí, Budějovice označuje jako svůj domov. Říká, že Češi se k němu chovají velice přátelsky a vstřícně. Trochu překvapený byl jenom z úplně prvního setkání. „Přijel jsem tenkrát vlakem, kamarádi mě vyzvedli a prováděli po hospodách. Každou chvíli jsme měli přestávku na pivo. To bylo to první, co jsem 
v Čechách zažil. Ve Francii se navíc tolik nepije, takže jsem se docela opil a první den byl veselý," vzpomíná.

Česky Nicolas nejprve vůbec neuměl. Pouze se ze slovníku naučil pozdrav, poděkování a také lichotku pro ženy s krásnýma očima. Ze začátku se s lidmi domlouval jakousi směsicí francouzštiny, angličtiny a němčiny. Když se pak rozhodl v Čechách zůstat, učil se jazyk 
při každodenním kontaktu. „Nechodil jsem do žádných kurzů, ale jsem hodně komunikativní, byl jsem mezi lidmi a postupně jim víc a víc rozuměl. Gramatická pravidla tedy neumím, čeština je 
v tomhle hrozně těžká, ale podařilo se mi všechno naposlouchat," vysvětluje.

Jediným malým problémem je pro něj výslovnost. České „ř" mu z úst nejde a když promluví, lidé poznají, že je cizinec. Často jej ale tipují na Slováka nebo Poláka. „Někdy už si z nich dělám srandu a říkám, že nejsem cizinec, ale že mám špatnou výslovnost jako následek mrtvice," dodává s úsměvem.

České texty číst zvládá, sleduje hlavně zprávy na internetu. „Když chci ale číst knížku, vezmu si ji ve francouzštině. V češtině to totiž louskám třikrát déle a pak mě to nebaví a musím se do toho nutit," komentuje.

Co se týče jídla, před dvaceti lety Nicolasovi podle jeho slov hodně chyběla zelenina. Všude jej hostili vepřovým s knedlíky, na což nebyl nebyl zvyklý a nedělalo mu to úplně dobře. Oblíbil si ale smažený sýr. „Měl jsem ho skoro každý den, stejně to bylo to jediné, čemu jsem na jídelním lístku rozuměl a uměl to vyslovit. Asi rok jsem obědval snad jenom smažený sýr. Divím se, že dneska nemám sto kilo," usmívá se.

V současné době už je podle jeho názoru výběr jídel v restauracích dobrý a pokaždé bez problémů najde to, co mu vyhovuje. Stále však oproti své rodné Francii postrádá kvalitní bílé víno. „Ještě jsem neobjevil české bílé víno, které by se vyrovnalo francouzskému. Češi mají rozhodně nejlepší pivo, 
s vínem je to horší," říká.

Naopak mezi lidskými povahami v obou zemích velké rozdíly nevidí. Myslí si, že na blbce člověk narazí všude na světě. Zároveň ale zdůrazňuje, že Češi jsou většinou příjemní a přátelští. „Dá se tady bez problémů navázat kontakt. Když jdete ven, vždycky najdete někoho, s kým se můžete bavit. Je to tady už hodně otevřené," popisuje.

Setkává se však s tím, že Češi jsou nepříjemní v práci. „Například prodavačka v obchodě nebo úředník v bance často s člověkem nejednají moc vstřícně. Někdy to působí, jako byste je obtěžovali. To mě vždycky překvapí, protože ve Francii je to přesně naopak," dodává.

Jihočeská krajina mu připomíná téměř 700 kilometrů vzdálený rodný kraj. „Alsasko je rovina jako okolí Budějovic. Já jsem bydlel v místě, kde už byly trochu kopce, a to je zase podobné Šumavě. Cítím se tu tedy velmi dobře. Líbí se mi krajina i památky, je spousta možností ke sportu venku, k tomu mají Češi větší vztah než my," říká.

Z rodné země zná Nicolas také moře. V Čechách mu ale nechybí, protože jej má ve vzpomínkách spojené hlavně s prací. „Můj děda byl mořský rybář v jižní Francii a já tam jako malý kluk trávil každé prázdniny a musel jsem chytat s celou rodinou kraby. K tomu se používá nit, kámen a kus salámu. Do ruky chytají kraby jenom turisté," připomíná.

Pobyt u moře tedy nikdy nevnímal jako odpočinek, 
a proto se bez něj nyní klidně obejde. Nepohrdl by ale babiččinou krabí polévkou. „Nosili jsme kraby babičce 
v kýblech, ona je rovnou nasypala do mixéru, rozmixovala a dala na plotýnku. Tak se vařila krabí polévka. Nepřidávalo se ani žádné koření a byla výborná," popisuje.

Do Francie Nicolas stále pravidelně jezdí. Jednou za měsíc navštíví matku, pomůže jí, s čím je potřeba, 
a odveze si nové zásoby bílého vína. Rodina už jej ani nepřemlouvá, aby se z Čech vrátil. „Ve Francii už kromě maminky prakticky nikoho nemám, kamarádi se odstěhovali a vztahy mám spíš 
v Čechách," vysvětluje.

V Budějovicích proto tráví i svátky, například Vánoce. Přidává si k nim však trochu francouzských zvyklostí. „Přivezu ústřice, krevety, šneky a další dobroty a připravuji je. Na Vánocích ve Francii se mi vždycky líbila ta spousta jídla a že se to všechno jí pomalu, čtyři nebo pět hodin. Češi dělají všechno rychle a dřív. O prvních Vánocích tady jsem byl docela zklamaný, kapr mi nechutnal, bramborový salát také ne a celá večeře byla hrozně rychlá a pak se pustila televize. Také si myslím, že je lepší, když děti rozbalují dárky až ráno po Štědrém dnu," komentuje.

V Čechách už Nicolas rozhodně plánuje zůstat. Když totiž například odjížděl za prací do jiných zemí, táhlo to se zpátky sem. Kontakt 
s Francií si ale nadále udržuje, mimo jiné i při setkáních 
s dalšími Francouzi, kteří 
v Budějovicích a okolí žijí. „Je nás tady dost. Sídlí tu Francouzská aliance, která má francouzského ředitele, jsou tu studenti, učitelé. Už se ani nesetkáváme s žádnými předsudky vůči cizincům, je tu zkrátka fajn," uzavírá.