Z šuplíku plného veselých příhod vydala další knížku

Jak jste se dostala k psaní?

Začala jsem asi v momentě, kdy jsem se naučila číst a psát. Nejprve to byly deníčky, pak jsem se pustila do různých povídek a příběhů, spolužákům jsem i pomáhala se slohovými pracemi. Se svými slohovkami jsem měla úspěch, paní učitelka mě dávala za vzor ostatním. Jako školačka jsem také byla na autogramiádách několika spisovatelů a už tehdy jsem si říkala, že bych jednou také chtěla být jako oni.

Jak vzpomínáte na svou první knížku?

Tu jsem napsala a hodila do šuplíku. Až po x letech manželství jsem si vzpomněla, že tam mám nějaký koncept, který jsem dopracovala. Pak už to šlo ráz naráz, dohodli jsme se s nakladatelem a knížku jsme vydali.

Jako autorka používáte pseudonym…

Rozhodla jsem se, že knížku vydám pod pseudonymem a ten mi už zůstal. Proč, vysvětluji v nejnovější knížce. Vznikl z mého příjmení za svobodna a z mého druhého křestního jména, kterým mě oslovoval tatínek.

Jaké pokračování pak měla Vaše spisovatelská dráha?

Dva roky nato jsem vydala druhou knížku a zhruba ve stejném intervalu jsem napsala i tu třetí, ta ale skončila v šuplíku. Vyndala jsem ji až po čtyřech letech.

Co bylo impulsem, že ji vydáváte právě teď?

Je na počest mé dlouholeté kamarádky, která má bohužel nevyléčitelnou nemoc a není jasné, jak dlouho tu bude. Tak jsem si řekla, že není na co čekat a rozhodla jsem se knížku vydat co nejdřív.

Do jaké míry se povídky týkají právě této Vaší kamarádky?

Pár příběhů, hlavně těch milých a humorných, jsem zažila právě s ní. Jsou to naše společné zážitky.

Kde berete inspiraci pro ostatní příběhy?

Ve vlastním životě i mezi svými přáteli. Jsme zvyklí si sdělovat své zážitky, myšlenky a pocity. Hlavně, když se stane něco humorného, už vědí, že takový příběh nejen poslouchám, ale hned si ho i zaznamenávám a z příhod pak čerpám při psaní.

To musíte mít v tom šuplíku pěkně veselo. Máme se na co těšit i v příštích letech?

Témat mám spoustu, ale na knížku potřebuji spontánní nápad, kdy si pak sednu a píše se mi to samo.

Máte nějaké osvědčené inspirativní prostředí?

Nejlíp se mi píše v pohodě doma na gauči. Obvykle mi stačí obyčejná tužka nebo propiska a sešit. Až když je povídka hotová, přepisuji ji do počítače. Je to jako se čtením, nemám ráda čtečky, k tomu správnému zážitku potřebuju skutečnou knížku, stejně tak při psaní musím mít tužku a papír. Všude mám proto papíry s poznámkami. Ale bez techniky to nejde, spoustu nápadů dostávám za jízdy autem, tam si je pak diktuju do telefonu.

Kdo bývá vaším prvním čtenářem?

Teď je to můj manžel. Příběhy, které se týkají kamarádky, jsem jí posílala mailem hlavně pro pobavení. Stejně tak si po dopsání přečetli i jiné kapitoly ti, o kterých jsem psala.

Jaké od nich sklízíte reakce?

Někdy namítají, že přesně tak to ve skutečnosti nebylo. Musím jim vysvětlovat, že povídky se nemohou úplně zakládat na pravdě. Vycházím z toho, co jsme prožili, ale pro potřeby knížky některé prvky pozměním.

Vaše knížky staví na humorných příbězích, jste vtipálek i v běžném životě?

Určitě. Snažím se i povídky podávat pro mě typickým způsobem, přátelé říkají, že mě v tom vyprávění poznávají.