Nebýt jeho celoživotního nasazení, těžko by spousty dětí přežilo svůj překotný příchod na svět. Otevření výstavy fotografií Hold životu, dík českobudějovické neonatologii okořenilo několik vystoupení kapel.

azněly i hity z muzikálu Jesus Christ Superstar .

Ze sálu kulturního domu profesor Miloš Velemínský odjížděl s andělem. Oceněním, kterých za život nasbíral už tolik, že je nejde vyjmenovat. Ale jako první uvedl jihočeskou Zlatou šupinu.

Věříte na anděly?
Ve Veselí nad Lužnicí oslavili úspěchy českobudějovické neonatologie a profesora Miloše Velemínského.Zdroj: Deník/Alena ŠatrováJeště v mládí, když jsem měl velký průšvih, tak jsem v anděla věřil a taky mi pomohl. Ale trvale ho nevzývám. Nemohu o sobě říct, že jsem věřící.

Váš úspěch s vybudováním v republice první jednotky intenzivní péče pro novorozence spadá do konce 60. let, kdy jsme žili v uzavřeném světě. Jak jste se dostával k potřebným informacím?
Musel jsem hodně číst, ale literatura se k nám dostávala těžko. Naštěstí jsem měl kamaráda, který mi ji ze zahraničí posílal. Jakmile jsem se totiž k ní chtěl dostat oficiálně, hned jsem byl vyslýchaný a upozorněn, abych to nedělal.

Ani na záchranu předčasně narozených dětí tenkrát neslyšeli?
Všechno se soustředilo do Prahy, navíc já jsem v té době byl ještě začátečník a nikdo mě nebral vážně. To přišlo až později.

Pediatr a bývalý děkan Miloš Velemínský.
Dobře jsem udělal, že jsem nešel na veterinu

Neměl jste tedy chuť republiku taky opustit?
Měl, ale neodešel jsem, protože jsem věděl, že celé své rodině bych způsobil strašný průšvih. I moje žena měla stejný názor. Byl jsem ve Švýcarsku, kde mi nabídli místo a já s tou myšlenkou bojoval. Ale manželka řekla, že odjede, tak jsem jel s ní. A udělal dobře, nelituju toho. Tady jsem si všechno vybojoval, kdežto tam by mi to předložili a já bych z toho pak neměl takovou radost.

Profesor MUDr.
Miloš Velemínský
žije v Třeboni, přednáší na Jihočeské univerzitě, ordinuje, publikuje. Populární jsou jeho knížky Nenuťte mě na nočník, Naše dítě špatně spí nebo sepsané příběhy rodičů postižených dětí Celebritami proti své vůli, kterou zájemcům v pátek podepisoval.

Všechny nemocnice nemohou mít stejné vybavení, to vaše českobudějovické pracoviště je ale vyhlášené a rodiče nešetří slovy díku za záchranu jejich nedonošeného potomka. Máte štěstí na skvělé lékaře….
…víte, to není tím, že by v Budějovicích byli jen samí nadaní, ale že to všude dobře neumí. On je rozdíl, jestli se staráte o třicet nedonošených dětí za půl roku, nebo o jedno za měsíc.

Máte ještě nějaký velký profesní sen? Přece jen stále ordinujete i přednášíte na vysoké škole.
Mám, aby ve zdravotnictví nešlo jen o ekonomiku. Celé zdravotnictví je moc zaměřené na peníze, přitom na něm se vydělávat nemůže.

A čeho si z vaší kariéry ceníte nejvíc?
Nám umíraly děti na infekce a moji v uvozovkách přátelé mne za to málem nechali zavřít. Tehdy totiž mezokomiální nákazy byly chybou vedení oddělení. Tak jsem se tenkrát sebral, vyřídil si dolarový příslib a dojel do Německa. Tam mi poradili, protože kdysi měli stejný problém. Vyřešil se ampicilinem, tento lék mi skutečně pomohl. Po návratu jsem se sice dostal do problémů s bezpečností, protože jeden z mých blízkých kolegů, který jel do Německa se mnou, přesně popsal, s kým jsem se sešel, ale děti mi skutečně přestaly umírat. Řada kolegů mi sice postup neuznala, a chtěli mě i trestat, ale to mi bylo jedno.

Ilustrační foto.
Obce na Třeboňsku přispívají na lékařskou službu první pomoci

Taky je o vás známé, že jste si některé přístroje koupil za vlastní peníze. Co by se asi dělo dnes, kdyby někdo lékaři řekl, že pokud chce přístroj, musí si ho pořídit za své.
To by dnes nešlo, je jiná doba, to je nemyslitelné. Ale ony to nebyly jen moje peníze, hodně mi pomohli třeboňští rybáři. Těm musím i dnes poděkovat. Vzpomínám, že když jsme oddělení budovali, potřebovali jsme nerezový plech. Tak jsme se sebrali a za své dojeli do Frýdku-Místku, kde nám ovšem řekli, že nám ho dodají za půl roku. Jenomže my v autě měli ty ryby, tak jsme jim je dali a večer už jsme měli plech. Takže třeboňští rybáři pro mne sehráli výraznou roli….