„Za paní Honsovou jsem byl v Českých Budějovicích," říká student Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze Luděk Jirka ze Strakonic, který se zachycováním vzpomínek zabývá od roku 2008. „Nahrál jsem již asi 120 příběhů a paní Jana Honsová mě zaujala i tím, že pochází z Volyně," usmívá se Strakoničák Luděk Jirka .

Útěk před bolševiky

Jana Honsová, roz. Švecová, se narodila 22. 7. 1918 ve Volyni. Tatínek sloužil za I. světové války v armádě Rakouska-Uherska a na frontě i v civilním zaměstnání pracoval u železničních drah jako úředník. Sloužil v Itálii a v Polsku a po válce odjel budovat Slovensko, které bylo v poměru k českým zemím méně rozvinuté. V roce 1919 se rodina odstěhovala do Vyšné Radvaně na východ Slovenska, kde otec sloužil jako přednosta stanice.

„V roce 1919 vznikla v Maďarsku komunistická bolševická strana RAD, napadli Slovensko a bojovali proti Čechům a Slovákům, kteří se dostali na úřady, protože dříve vše obhospodařovali Maďaři. Hrozilo, že přijdou i na nás. V okolí už popravili jednu paní poštmistrovou, kterou ukřižovali na vratech. Tatínek vypravil na stanici vlak z dobytčích vagonů, kam se nastěhovali zaměstnanci dráhy i četníci a finančníci a vlak vyjel na Polsko, aby ujel bolševikům. Já už tedy jako roční utíkala před bolševiky," vzpomínala. Malá Jana chodila v Budějovicích na obecnou školu, pak na gymnázium a po kvintě měla jít studovat do Francie. To nevyšlo, a Jana šla na učitelský ústav.

Totální nasazení

Jana Honsová, rozená Švecová.

Ještě před válkou se provdala a manžel Vojtěch Honsa byl v roce 1938 na mobilizaci na Domažlicku. Když se Němci dozvěděli o jeho činnosti za mobilizace, zabránili mu, aby se věnoval učitelské profesi. Musel vyučovat československé náboženství a pracovat jako malíř. Jana Honsová pracovala jako opatrovnice dětí.

„Ještě jsem měla nabídnuté místo, že bych mohla učit děti němčinu. A já jsem to odmítla. To už byl protektorát. Tenkrát jsme měli inspektora, mám pocit, že to byl asi Sudeťák, který mi to nabídl. Maturovala jsem z ní, uměla ji dobře, ale odmítla jsem. Řekla jsem, že české děti učit německy nebudu. Tak jsme byli oba s manželem nasazeni v továrně v Budějovicích. Jmenovala se Leichtbau." Všichni v továrně byli Češi, ale pracovali zde němečtí úředníci. „Jak jsme přišli do práce, tak se povídalo, co nového. Byla válka, my poslouchali Londýn, jiní Moskvu, a ráno jsme vše probírali."

V kanceláři byl zaměstnán český student Jaroslav P. Byl 17. 11. 1939 zatčen a vězněn v Sachsenhausenu. Pustili ho ven, asi byl donucen ke spolupráci s gestapem a stal se konfidentem. „On hezky poslouchal a taky povídal. My ho znali jako studenta a kamaráda, hrával tady ochotnické divadlo. Byl to známý student."

Dne 8. 3. 1944 se před kanceláří objevila dvě auta a gestapo vešlo do kanceláře. „Četli, kdo se má postavit ke zdi: ,Bárta Bohouš, Lohoňka Jaroslav, Josef Šváb, Václav Šrámek, Vojtěch Honsa, Jana Honsová.' Do mě jako když uhodí blesk. Já byla v tu dobu tři měsíce v jiném stavu. A všichni v kanceláři to věděli." Vězně odvezli na gestapo do Lannovy třídy. Zde je rozdělili a odvezli do Justičního paláce u Malše. „Já vše prožívala a snažila se, protože jsem si říkala: ,Musíš to kvůli tomu dítěti překonat, nemůžeš přivést na svět dementa,' vzpomínala na své věznění.

Laskavý bachař

„Měla jsem hrozný hlad. Snad nejhorší vězení bylo tady v Budějovicích. Můj tatínek mluvil dobře německy, tak žádal, abych směla aspoň něco, že jsem v jiném stavu, aby mi povolili aspoň kousek chleba. Nic jsem nesměla. Ani vitaminy, nic mně nedali. V noci chodil kolem cel bachař. Vězeňkyně Dobrodínská mi říká: ,Víš co? Nahraj, že máš takový hlad, že omdlíš, a my zavoláme, zazvoníme, že ti je zle.' Tak jsem to sehrála, že jsem zůstala ležet na zemi, a oni ho volali. Přišel bachař, tak mu říkali, že mám takový hlad, že jsem omdlela a že jsem v jiném stavu. On mi přinesl dva krajíce chleba namazané sádlem. Představte si v tom hladu chleba se sádlem," vzpomínala. Tenkrát zatkli i manžela, který byl při výslechu na gestapu mučen, i jeho otce. „Jemu řekli, že jsme se přiznali, tak se chudák přiznal taky."

Pak Janu Honsovou odvezli na Pankrác a dali do samotky. Byla tu tři týdny. Na Pankráci pracovala jako gonkařka chodbařka a dělala pořádek na dílně, kde opravovali letadlové motory. V červenci 1944 ji dali na horní poschodí, kde byla česká vězeňská nemocnice s českými dozorkyněmi.

Měsíc před porodem ji vyslali na dvůr, aby vyklepala deky, když náhle přišly porodní bolesti. „Odvedli mě na zvláštní celu, kde se rodilo a kde byla tvrdá postel. Bylo nás tam šest. Když jsem přišla, bylo tam už pět dětí s maminkami. Tři dny jsem měla strašné bolesti a doktor mně nemohl pomoct. Až v neděli 27. 8. zavolali porodní asistentku z Nuslí, a skutečně za pět minut 12 jsem přivedla dítě na svět."

Štěnice v peřince

Na cele byly štěnice, od nichž nedokázala dceru uchránit. Matky spaly v jiné posteli než děti. „Do postýlek se snášely štěnice a dcerka chudinka v noci plakala. Když jsem ji rozbalila, tak jí lezly štěnice z peřinky. Na vyrážku jsem nedostala nic. Bylo to zoufalé."

Vězni kolem byli odsuzováni na smrt. Byli s ostatními domluvení, že dají přes okno kus hadru či oblečení, že odsouzení ještě žijí. Jakmile hadr zmizel, bylo všem jasné, že odsouzený je již po smrti a cela je vyklizená. Utrpení lidí bylo tehdy hrozné.

Pak přišlo nařízení, že děti smí zůstat ve vězení jen do tří měsíců. Kdo ho bude mít u sebe delší dobu, odeberou mu ho a půjde na převýchovu do Německa. Manžel i manželův otec byli také ve vězení, a tak Jana Honsová přes paní Matějíčkovou poslala dopis své i manželově mamince, aby si pro Janičku přijely. Po příjezdu zkontrolovala doktorka malou Janu a konstatovala, že je smrtelně nemocná a nemůže zaručit její uzdravení.

Jana Honsová se pak dostala do Řep, kde byla německá věznice a kde opět pracovala jako chodbařka. Z Řep byla povolána do Prahy na soud. Měli strach, nevěděli, z čeho budou obviněni. Až u soudu se dozvěděli, že je soudí za poslech zahraničního rozhlasu a v případě Jany Honsové i za nepřátelství k německé Říši. Přesto se Jana Honsová rozhodla hájit u soudu 10. 2. 1945 sama. Byli usvědčeni z rozšiřování zpráv a Jana Honsová i za nepřátelství k Říši. Manžel s tatínkem dostali tři roky káznice, Jana Honsová byla odsouzena na rok. Všichni mužští z Leichtbau totiž na gestapu svorně tvrdili, že Jana Honsová nic nevěděla a je nevinná. Uznali jí jednoroční vazbu a od soudu šla domů.

Manžel měl jet s otcem do německého Aichachu, ovšem kvůli spojeneckému bombardování byli odvezeni do Terezína. Zde se dočkali konce války a přežili tyfus, který zde vypukl. Zdravý se vrátil pouze manžel. Jeho otec byl odvezen do nemocnice, a ač se ještě stihl vrátit do Českých Budějovic a shledal se s rodinou, na následky věznění zemřel. Na budějovickém nádraží má vyryté jméno na pamětní desce mezi dalšími oběťmi nacistů.

Jana Honsová byla v Českých Budějovicích, odkud před bombardováním s dalšími příbuznými odjela. „Ale můj tatínek říkal: ,Já z války vím, že jak někdo opustí dům, tak mu to vyrabují.' Tak tady zůstal." Ostatní odjeli do Besednice, kde byl rakouský generální štáb. To již byl 6. květen 1945. „My jsme se švagrem, řídícím ve škole, vzali československou vlajku, šli nahoru do poschodí a vlajku vyvěsili." Přiznala, že riskovala, ale že byla v euforii. Přišla z vězení, měla znovu své dítě, a že dělala nebezpečné věci, si ani neuvědomila.

Trest pro udavače

Po osvobození v květnu 1945 dostali Honsovi dekret na dvojtřídku do Sedlce ještě od německého inspektora. „Ten s námi koukal honem ven, abychom tady v Budějovicích nebyli, protože začaly soudy. Já myslím, že měl z nás strach," vzpomínala Jana Honsová, která se zajímala i o osud udavače. Konfident gestapa Jaroslav P. neměl na svědomí jen Honsovy. Němcům udal více lidí, a tak byl po válce u retribučního soudu. Udání Honsů mu nedokázali, ale u soudu dostal 20 let vězení. Kvůli nemoci brzy umřel.

Dcera paní Honsové byla po válce nemocná, ale naštěstí se zotavila. Jana Honsová po válce pracovala jako učitelka ve škole v Sedlci a později vyučovala v budějovické škole. Po velkém nátlaku komunistů musela s manželem vstoupit do KSČ, přestože byli členy Čs. strany národně socialistické. Měli už ale dvě děti a práci si museli udržet.

„Dali jsme se ke komunistům, protože nebylo řešení. Tuhle jsem četla knížku, kde bylo indiánské přísloví: ,Než začneš někoho soudit, po tři luny se procházej v jeho mokasínech.' A je to pravda," dodala Jana Honsová, která pak byla členství v KSČ zbavena a do důchodu odešla v roce 1973.