Jeho profesní dráhu připomněla jeho partnerka z Galerie Hrozen Hana Bumbová. Jak v sedmdesátých letech inicioval pracovní setkání karikaturistů ve Větřní, na něž jezdili také Jiránek, Barták, Daniel, Hrubý, Juřena, Kerles, Renčín, Slíva.

Hlavně se pak neformálně setkávali desítky let svými pracemi na stránkách českých novin a časopisů, včetně Jihočeské pravdy, kde byla jeho první kresba otištěna v roce 1965. „Dostal jsem za ni tehdy celých 27 korun. Nebyla to kresba, která by byla graficky úsporná, jako mé pozdější práce. Byla to prokreslená figurka tlustého doktora, který vykládal o obezitě. Bylo to i se slovem,“ vzpomíná v březnu 2018 redaktorovi MF Dnes Petrovi Kubátovi.

Václav Johanus na archivním snímku Deníku.Václav Johanus na archivním snímku Deníku.Zdroj: Deník/Kamila Šmídová

Hana Bumbová pokračuje: Svými obrázky opatřil více než 40 knih pro dospělé i dětské čtenáře. Od roku 1965 uspořádal přes 100 samostatných a účastnil se více než 220 společných výstav, mj. Frankfurt, Tokio, Londýn, Rzeszów, Gabrovo, Marostika, Bělehrad, Havana, Curych, Berlín, Vídeň, Lorient, Šen-čen. Posledními realizovanými výstavami byly Procházky krajinou v Městské knihovně v Písku (2021) a Mýma očima v budějovické oční klinice Lexum (2022).

„Jakmile má nápad, hned si ho nakreslí do bloku," napsal Kubát. Těch bloků má doma už 1500. I s daty zápisů… Říká v článku, že bez tužky by byl jako ochrnutý. Je stará škola. Nepoužívá tablet ani žádný grafický program. „Na pracovním stole mám asi čtyřicet násadek. Originální kresby dělám tuší a u sebe mám pořád fix nula jedničku,“ líčil.

Grafik a ilustrátor Václav Johanus připravil novou výstavu, kterou otevře 12. listopadu v českobudějovické Galerii Hrozen.Z díla Václava JohanuseZdroj: Repro: Deník

Petr Kubát v rozhovoru pokračuje: Když se naučil číst, k příběhům si začal dělat ilustrace. „V deseti letech jsem dostal cenu na dětské výstavě v Paříži za obrázek husitského tábora. Tehdy mě bavili i indiáni a já to motal všechno dohromady,“ usmívá se.

Původní profesí byl propagační grafik. Petr Kubát připomněl i pár detailů z kreslířova života - má syna Davida, který je také výtvarníkem, a tři vnoučata. Jako malý vyrůstal v Kněžských Dvorech. „Hráli jsme pořád venku fotbal, v zimě zase hokej na Nemaničáku. Díky okolním rybníkům jsem se splašil do rybaření. Netušil jsem, že se kolem ryb budu celý život motat i v kresbách a na stará kolena se k chytání vrátím. Voda je zkrátka ve mně,“ míní.

Václav Johanus na archivním snímku.
Osobnosti vzpomínají na Václava Johanuse s obdivem. Obohatil jihočeský svět

Do lidové školy umění nechodil, ale výrazně ho ovlivnil jihočeský malíř Karel Valter. „Jezdil jsem za ním do Tábora a probíral s ním všechno možné. Byl to vynikající kumštýř a fantastický člověk. Rozuměl i mladým lidem, nad nikoho se nepovyšoval, rád s námi debatoval, o vše se zajímal. Pro můj život a tvorbu to byla úplně nejpodstatnější osobnost. Rád na něj vzpomínám a byl jsem šťastný, že jsem mu mohl ještě v jeho 91 letech udělat výstavu ve své Galerii Hrozen.“

Na vojně dostal možnost udělat si z bývalého záchodku malinkou pracovnu. „Tam jsem ve volnu pořád tvořil," vzpomínal. Když v roce 1968 vojnu končil, byla vyhlášena soutěž v kresleném humoru. Na putovní výstavu se dostaly i jeho kresby a ozvaly se časopisy. Květy vystavily jeho stránky na mezinárodním knižním veletrhu ve Frankfurtu, ozvala se mu švédská tisková firma, jel do Prahy podepsat smlouvy, ale vyšlo najevo, že není ve straně…

Grafik a ilustrátor Václav Johanus připravil novou výstavu, kterou otevře 12. listopadu v českobudějovické Galerii Hrozen.Z díla Václava JohanuseZdroj: Repro: Deník

„Když byla olympiáda 1980 v Sovětském svazu, tak nás rada Dikobrazu vyzvala, abychom k tomu něco připravili. Poslal jsem pět obrázků – na jednom byla figurka řezníka, který krájel kolečka salámu, ze kterých byly složené olympijské kruhy. Kresbu publikovali. Druhý den jsem se zastavil se v redakci a hned na chodbě mi kluci hlásili, že mám malér, že Československo začalo těsně před olympiádou vyvážet maso do Ruska… Byly z toho tři hodně nepříjemné měsíce zákazu. Ani v budějovickém Díle v té době nešlo dávat práce do komise. Bylo to špatné. Pochopil jsem, že nejsem hrdina, a k lopatě se mi nechtělo. Naštěstí to relativně celkem brzo pominulo a postupně jsem mohl zase pomalu začít publikovat,“ vyprávěl.

Ale co bylo, bylo - je po všem. Ty obrázky od Václava a vzpomínky na něho nám ale nikdo nesmaže.