/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ „Rodiče se narodili ještě za Rakouska – Uherska,  tatínek Adolf se narodil v roce 1896 ve Vídni, byl Rakušan. Jezdili sem na prázdniny a tady si nabalil Růženku, moji maminku, která byla o šest let mladší. Vzal si ji a zůstal tady, ale celé jeho příbuzenstvo, mé tety, bratranci a sestřenice, zůstalo ve Vídni. Tatínek byl jemný mechanik, opravář psacích a počítacích strojů. Dělal ve firmě v Českých Budějovicích, kousek od náměstí. Měl jsem ještě dva sourozence, o dva roky starší bratr Jiří už zemřel, ale žije ještě sestra Alena, která je o osm let mladší.

Narodil jsem se 20. února 1927 doma v Borovanech, byla u nás porodní bába. Bydleli jsme U Kollerů proti borovanské kapli, naši měli jen malou ložnici a kuchyňku. Potom si rodiče postavili vilku v Nádražní ulici, kde teď bydlí moje sestra s rodinou.

Byl jsem velký sportovec, věnoval jsem se atletice a mezi kluky byl nejlepší třeba ve skoku dalekém. Skočil jsem přes čtyři metry, což sice nebylo nic světoborného, ale mezi kluky to mělo váhu. Také jsem za války hrál závodně fotbal za borovanský dorost. Byl jsem nadaný kluk, už jako dvanáctiletý  jsem říkal, že půjdu studovat vysokou školu, ale kvůli válce to pak bohužel nevyšlo.

V Českých Budějovicích jsem ukončil německou měšťanku a pak šel do německé strojní průmyslovky, jenže jsem stihl jen dva ročníky.
V létě 1944 mě totiž jako sedmnáctiletého povolali do Polska k Breslau, Olava se to místo jmenovalo, tehdy to bylo ještě německé území. Byl jsem u říšské pracovní služby, kopali jsme protitankové zákopy.

Na Vánoce mě pustili domů a hned po Novém roce jsem byl povolán na západní frontu k bavorskému městu Erlangen. Nosil jsem uniformu wehrmachťáka, kdybych tenkrát odmítl bojovat, tak by mě zastřelili, a to jsem nechtěl riskovat.

Koncem války jsem šel ke  zbrani proto, že můj táta byl Rakušan. Táta byl na frontě také, stejně jako můj starší bratr, který bojoval na východní frontě u Stalingradu. Dostal se odsud naštěstí včas, takže tam nezmrzl. Na frontě jsme tedy byli všichni tři, zatímco doma zůstala maminka s malou sestrou.

Bratr, který už zemřel, mi o bojích u Stalingradu hodně vyprávěl. Hrozně moc zkusil, byl zraněný, dostal do hlavy platinovou destičku.

Já jsem tenkrát prodělal  pětidenní výcvik a dostal kulomet. Vyzbrojili nás celou rotu, byli jsme samí mladí kluci a šli bojovat proti Američanům.

Na frontě proti nám létali hloubkaři, jezdili proti nám tanky a stříleli po nás. Na západní frontu jsem narukoval v lednu a hned v polovině dubna jsem přešel do zajetí. Nechal jsem se zajmout dobrovolně ještě s druhým vojákem. Říkal jsem si, jsem přece Čech, tak co budu bojovat za Němce, ani mě nenapadne.  Kulomet a pušku jsme zahodili do zákopu a šli beze zbraně proti Američanům. Měl jsem jen tornu, ve které byly pásy nábojů do kulometu.  Američané byli chlapi jako hory, nám bylo tenkrát sedmnáct let.

Napřed nás zavřeli do sklepa, který byl přecpaný dalšími zajatci. Pak nás převezli do francouzského města Romille, kde jsem strávil několik týdnů. Byl tam obrovský stanový lágr, kde nás bylo 90 až 100 000 zajatců.

Milan Braunfuchs z Borovan prožil mnohá válečná utrpení.

Odtud nás rozváželi po francouzských městech, kde jsme vykonávali různé práce a služby. Přiřadili mě ke komandu do města Arcachon jižně od Bordeaux. Měli jsme civilního strážce, bývalého frontového vojáka. Bojoval počátkem války proti Němcům, ale pak Francie během pár týdnů padla a byla okupovaná. V Arcachonu jsem byl v zajetí dva a půl roku, takže domů jsem se vrátil až na podzim 1947.

V zajetí to nebylo lehké. Vážil jsem 56 kilo, přitom mám normálně stovku. Mívali jsme velký hlad. Chlapi, kteří byli přidělení k popelářům a sváželi odpad, vybírali z odpadkových košů večky bílého chleba, i když  byl plesnivý. Plesnivé kousky jsme vyřezali, omyli a uvařili si pak chlebovou polévku. 
I tak jsme se stravovali.

Tenkrát jsem v zajetí pracoval na zvýšeném mořském břehu v Arcachonu při stavbě vlnolamů. Byl tam písčitý svah, který se při příboji mořských vln pořád sypal dolů a ohrožoval tak baráky, které na pobřeží stály.

Byl jsem prvně v životě u moře. Kdybych nebyl v zajetí a neměl stále hlad, mohlo tam  být docela hezky. Jenže už jsem byl dva a půl roku z domova a vůbec nevěděl, co se 
s našimi děje, oni zase nevěděli o mně.

Svoje nejkrásnější roky mládí, od 17 do 24 let, jsem prožil v samých útrapách, na frontě, v zajetí a po návratu pak v dolech. Lidé na svoje roky mladosti rádi vzpomínají, ale já je mám z paměti jakoby vygumované.

V zajetí ve Francii mi jedna Polka sehnala adresu na československý konzulát a já si napsal žádost o propuštění. Po několika týdnech mě skutečně ze zajetí vytáhli a posadili mě do vlaku, který mě odvezl až do Prahy. Tam jsem dostal jízdenku, odjel do Českých Budějovic a odtud konečně domů do Borovan.

Bylo to krásné setkání po letech a po válečných útrapách, co jsem zažil. Na objetí s rodiči nikdy nezapomenu.

Moje maminka se sestrou  byly po válce v táboře pro odsun, jenže se to naštěstí změnilo a mohly zůstat, stejně jako tatínek i brácha, kteří se z války vrátili a byli doma dřív než já.

Bydleli jsme pak v jedné místnosti v našem baráku, který zkonfiskovali. S bráchou jsme dali dvě postele na sebe, nahoře spala maminka se sestrou a dole já s bráchou.  V baráku bydlí sestra stále, protože šťastnou shodou okolností jí naši zapomněli dát německou státní příslušnost, takže měla českou a mohla si dům koupit.

S bráchou jsme měli za války německou státní příslušnost, proto jsme museli na frontu. Maminka byla Češka, německy neuměla. Já mluvím německy jako česky. Znal jsem i německé vojenské písničky, ale už jsem je po skoro sedmdesáti letech zapomněl. V jedné se zpívalo 
o ztrouchnivělých kostech vojáků.

V televizi mám programy, abych slyšel němčinu. Telefonuji si německy se sestřenicí, která bydlí ve Vídni stejně jako ostatní příbuzní. Vídeň je překrásná, byl jsem tam za příbuznými snad dvacetkrát. Vozil mě tam syn Petr, který mi umřel, když mu bylo pětapadesát. Ještě mám druhého syna Milana. Kdyby Petr neumřel, tak jsem žil doma, a ne tady v domě s pečovatelskou službou, protože mi dělal ošetřovatele, byl
u mě dvakrát i třikrát denně. Všude mě vozil, měl v plánu, že mě vezme i do Arcachonu, kde jsem byl v zajetí. Jenže už jsme to nestihli.

Bojoval jsem ve válce, přitom jsem svým založením lidumil, mírumilovný člověk už od narození. Chci s každým vycházet a tak se chovám celý život. Když jsem s někým vyjít nemohl, raději  jsem mlčel nebo se vzdálil a neodporoval.

Když jsem se po válce vrátil ze zajetí, pracoval jsem  tři měsíce jako nádeník na stavbě silnice z Borovan do Ostrolovského Újezdu. Mezitím jsem si vyjednal práci v Calofrigu v Borovanech, kde jsem  pak dělal celý život.

V roce 1948 mě povolali do  armády do Klatov. Tam jsem  prodělal několikatýdenní vojenský výcvik. Když jsme kopali zákopy, byl jsem dáván za vzor. Měl jsem zkušenosti z války, zažil jsem na frontě bombardování a střelbu z tankových kanónů.

Vznikaly vojenské tábory nucených prací a já přišel do Kladna na Důl prezidenta Antonína Zápotockého, to proto, že jsem byl za války ve wehrmachtu. Chodili jsme na šachtu pěšky asi půldruhého kilometru z dřevěného lágru, kde jsme bydleli. Byla tam těžní věž a klec, ale my chodili pod zem pěšky šikmou chodbou. Rubali jsme uhlí a na vozíčkách ho dopravovali k lanovce. Plné vozíky se vyvážely na povrch.

Vždycky jsem se cítil Čechem. Když jsem byl v německé armádě a ptali se mě, jakou mám národnost, řekl jsem, že českou. Šedesát let jsem členem Československého červeného kříže v Borovanech, byl jsem i předsedou. Souvisí to s mým humánním postojem. Celý život tvrdím, že lidem se má pomáhat, a ne jim škodit. Na frontě jsem viděl mnoho utrpění a ran, tak vím, že je třeba umět poskytovat první pomoc. Za války jsem se dostal do mnoha nebezpečí, na frontě mezi Německem a Francií nás odstřelovali, kolem uší mi hvízdaly kulky. Přežil jsem. Nemusel bych už tady přitom být, jak se zpívá ve vojenské písni o zpráchnivělých kostech vojáků.

Jsem  věřící a má víra v Boha se prohloubila ještě víc za války, po všem, co jsem prodělal, a když jsem viděl tolik utrpení. Manželka Marie, kterou jsem celý život hluboce miloval a čím jsem byl starší, měl ji radši, mi zemřela před deseti lety. Mám syna, sedm pravnoučat a čtyři vnoučata a jsem přešťastný.  Přitom nezapomenu, jak strašně vypadalo Německo po válce, když jsem se vracel  domů. Rozbombardované baráky bez střech, rozbitými okny byla vidět noční obloha.

Proto si přeji, aby už byl vždycky mír a aby moje vnoučata a pravnoučata nikdy nemusela prodělat co jejich děda a praděda…"

Vyprávění zaznamenal Radek Gális