Přes deset let vězení a těžké práce v uranových dolech si odpykal Karel Pecka za to, že se po únoru 1948 nesmířil s nástupem komunistické diktatury. Spolu s dalšími vydával ilegální revue Za pravdu a rozšiřoval protikomunistické letáky. Tuhle činnost přenesl z Prahy do Českých Budějovic, kde za války i po válce bydlel.
„S Karlem jsem se seznámil v Budějovicích po květnu 1945, když se založil 10. skautský oddíl, kam jsme chodili,“ vzpomíná skaut, Peckův spolupracovník a politický vězeň František Zahrádka (79).
„Vedoucím byl Kot, jehož sestra Jiřina Kotová byla známou baletkou. Spolu s Kotem a Peckou jsme v srpnu 1945 vítali na letišti v Budějovicích příslušníky 312. čs. stíhací perutě.“
František Zahrádka vzpomíná na svého staršího kamaráda Karla Pecku jako na člověka, který byl šikovným organizátorem.
„Karel byl cílevědomý člověk. Když za něčím šel, dokázal to. V roce 1945 třeba zorganizoval jako zástupce vedoucího skautského oddílu cestu na kolech do Českého Krumlova, kde byli ještě Američané. Na demarkační čáře u Kamenného Újezda nás Rusáci nechtěli pustit, ale nakonec jsme se do Krumlova dostali a s Američany se seznámili. Společně jsme pak s Američany vystoupali i na Kleť, což zase zorganizoval Karel. Za války studoval obchodní akademii a dost už vládl angličtinou. Za naše tehdejší kontakty s Američany vděčíme Karlovi, který, když něco naprogramoval, tak to i důsledně provedl.“

Skautský odboj
Karel Pecka se narodil 6. prosince 1928 na jižním Slovensku, kde jeho otec pracoval u finanční stráže. Za války pak bydleli v Č. Budějovicích. Po únoru 1948 chtěl studovat žurnalistiku, ale z kádrových důvodů byl odmítnut. V září 1948 se odstěhoval do Prahy a stal se úředníkem v Tesle.
V lednu 1949 založil s přáteli ilegální časopis, revue Za pravdu, kterou rozmnožovali na cyklostylu. Kopírování zajišťoval tajemník lidové strany Antonín Řežáb, který pak byl přeložen na sekretariát do Č. Budějovic. Karel Pecka do jižních Čech odjel také a začal spolupracovat s Františkem Zahrádkou.
„Ilegální skupina z Barrandova, jejímž členem byl Karel nebo filmový režisér František Sádek, zřídila pobočku v Českých Budějovicích s krycím jménem Pavel,“ pokračuje Zahrádka.
Zahrádka převáděl lidi přes hranice a spolupracoval i s americkou zpravodajskou službou CIC. „Naše činnosti byly propletené, spolupracovali jsme s Karlem při vydávání letáků. Rukopisy jsme dostávali z Prahy a tiskli jsme v klubovně v Železné panně.“
Ilegální práce skupiny však byla brzo odhalena.
„Karel chtěl odejít za hranice. Původně jsem ho měl převádět já, ale našel si spolehlivějšího převáděče v Praze. Ten ho bohužel předal 25. května 1949 estébákům na nádraží v Tachově. Tím praskla skautská linie naší ilegální práce. “
František Zahrádka byl zatčen v Č. Budějovicích 3. září. „Na Pankráci jsem 30. října slavil 19. narozeniny. Měl jsem navržený špagát. Nakonec jsem byl odsouzený na dvacet let a odseděl si třináct. Karel dostal jedenáct let a krátce před vypršením trestu ho pustili na podmínku na Vánoce domů. Jako vězeň jsem se s ním setkal na Vikmanově, na Věži smrti, i na Bytízu,“ říká Zahrádka, který se tehdy s roky vězení smířil.
„Za oběť komunismu se nepovažuji. Po únoru 1948 jsem proti komunistům a jejich zločinnému režimu působil, jenže mě chytili a zavřeli.“
V kontaktu zůstali oba i po propuštění a po roce 1989.
„Z Karla se stal spisovatel a já se věnoval vybudování Muzea III. odboje v Příbrami,“ vysvětluje Zahrádka, který se stále angažuje v Konfederaci politických vězňů.
Karel Pecka se věnoval literatuře. Zabýval se hlavně vězeňskou tematikou, čerpal z vlastních zkušeností. Napsal dvě desítky knih, např. Horečka, Motáky nezvěstnému či Veliký slunovrat.
Karel Pecka zemřel v Praze 13. března 1997. Na podzim téhož roku mu prezident Havel udělil in memoriam Řád Tomáše Garrigua Masaryka.

Čtvrtý odboj
„Na lidi, jako je Karel, kteří bojovali proti komunistickému režimu, nesmíme zapomenout,“ říká František Zahrádka. „V bývalém Československu i v dnešní České republice budou mít vždy pro národ a společnost největší cenu ti, kteří se dokážou vzchopit a klást odpor zločinu a zvůli proti demokratickým silám. Jak to dokázal první odboj, druhý i ten třetí. Věřím, že i případný čtvrtý odboj se bude snažit, aby naše společnost žila zase v demokracii a ve svobodě.“
Jednou z možností, jak uchovat památku na tyto statečné lidi, kteří se neshrbili před diktaturou, je učit se o nich ve školách, číst jejich knížky nebo po nich pojmenovat ulici. Třeba ve městech, kde žili a působili.