Lednová výstava snímků, na kterých zachytil redaktor Českého rozhlasu České Budějovice Martin Pokorný (33) závod svých bratranců Lukáše a Filipa Hejných na kolech prarodičů, bude mít i díkyDeníku pokračování. Expozice a články o ní totiž vyvolaly o tuto nevšední akci velký zájem.


Jak vás překvapily ohlasy na vaši výstavu fotek bratrů, kteří se na kolech bez přehazovačky značky Liberta pachtí po vítězství?
Hodně, protože byly vynikající. Na základě článků v Deníku se nám ozvalo asi dvacet lidí, že chtějí letos závodit na libertách s námi. Dostal jsem i dopis, který mě dojal. Jedna paní v něm nabízí kolo liberta i skládačku a věnuje je těm, kteří by na nich závodili a připomněli památku prarodičů, kvůli kterým bratranci Lukáš a Filip Hejní závod kolem Kaplice loni v létě jeli.

Koho vlastně loni tenhle vitální a zároveň pietní závod napadl?
Bratranci zkrátka objevili v kůlně dvě staré liberty po svých prarodičích. Babička zemřela loni na jaře, děda už před několika lety. Tak si je chtěli připomenout jízdou na jejich libertách, na kterých je kdysi viděli jezdit. A protože zrovna v televizi končila legendární Le Tour de France, vymysleli si závod kolem Kaplice, který nazvali Le Tour dvě Liberty. Mně se nejvíc líbila atmosféra. Závod byl dlouhý 27 kilometrů, vedl kolem Kaplice, přes Pořešín až na Polušku, pak jsme se vraceli do Kaplice, kde se rozdávaly medaile a puntíkatý dres pro vítěze.

Závod jste jel 29. července s nimi, i když na moderním trekkingovém kole. Jak byl ten den těžký?
Přiznávám, že krizi jsem měl jen já. Přišla na Polušce, což je kopec vysoký 919 metrů nad mořem. Z Kaplice jsme překonali 400 výškových metrů, nahoře pak začalo pršet, foukal vítr a já měl jen tričko a kraťasy. Tak jsme jeli dát si někam kafe. Tehdy jsem dostal krizi a říkám: Pánové, zavolejte mi taxíka, jedu domů! Bratranci mi ale pomohli . I proto vznikla ta výstava. Akce přitom začala jejich nevinným: Hele, Martine, přijel bys nám náš závod vyfotit? Známe se, naši dědové byli totiž bratři. A tak jsem se stal na chvíli sportovním fotoreportérem.

Kdo vás učil jezdit na kole?
Myslím, že babička a děda, když mi byly tři roky. Moje první kolo mělo pomocná kolečka a asi žádnou značku. Když mi bylo pět, měl jsem už další kolo, které bylo s řídítky do velkého oválu. Jednou jsem si je hrozně vrazil do břicha,vím, že to moc bolelo. V šesti letech jsem se pak hrozně vyflákal na kole značky Pionýr. Tak takovéhle byly moje cyklistické začátky.

Prožíval jste v mládí spolu s bratranci léto? Třeba i na kolech?
My dřív společně nikdy netrávili prázdniny ani dovolenou. Ale teď jsme zjistili, že máme podobnou krevní skupinu. Loni v létě jsme podnikli pár akcí. Tahle je jednou z nich.

Získali jste nové zájemce o závod, další se vám asi přihlásí. A co vy?
Doufám, že se nám podaří sehnat i někoho s mopedem a kamerou, abychom závod nahráli na video. Samozřejmě se závodu zúčastním i letos, ale zase jenom jako fotograf. Nepojedu na libertě a nebudu soutěžit o body z vrcholových prémií, ale rád budu u toho.