Nekonečná fronta u přepážky, za ní dáma s pohledem, jako by seděla na ježkovi. Letmá kontrola mého lejstra a nesrozumitelný pokyn. „Prosím?“ ptám se ve snaze udržet pokorný a přesto inteligentní výraz v tváři. S povzdechem a očima v sloup mi vysvětlí, že na základě mého tiskopisu mi ona vypíše jiný formulář, s tím musím k úplně jinému úředníkovi, k úplně jinému okénku nejlépe jiné instituce sídlící v budově na opačném konci města nebo dokonce okresu.


Přestože v duchu bublám vzteky, pokorně vystojím další frontu, na konci zazpívám dnes už aspoň pošesté stejnou písničku. „Buch“ razítko mám, hurá zpátky k té „milé“ paní. Vlasy mi stojí hrůzou při pohledu, jak dáma s ježkem pod zadnicí mé lejstro mlčky kamsi založí a pohledem se otáže, „No co ještě chceš? Hotovo!“


Půl dne v tahu a teď mě ještě bude sžírat nejistota, zda jsem dostála všem svým povinnostem. Příště rozhodně oželím část své výplaty a pošlu do fronty profíka, co se vyzná a má na takové manýry čas a hlavně žaludek. . .