Zámek Hluboká v pohádce Tři bratři leží na hoře Říp

Nová pohádka Jana a Zdeňka Svěrákových Tři bratři má z části jihočeskou podobu. O místech, kde se natáčelo, Deník hovořil s režisérem Janem Svěrákem.

Loni jste si pro svou pohádku zvolil zámek Hluboká nad Vltavou. Nebál jste se, že je okoukaný?
V pohádce musí být všechno přehnané, aby to bylo dostatečně fantaskní. Všechny české zámky už byly nafilmovány, takže hledat nějaký, který si ještě v pohádce nezahrál, je zbytečné. Hluboká je natolik přezdobená, že se k pohádce hodí. Ale máte pravdu, zvažovali jsme to, říkali jsme si, že je na hranici kýče a přílišné známosti, ale je to nejlepší zámek, který tu máme, nejpohádkovější, nejromantičtější. Zámek Hluboká jsme v pohádce umístili na horu Říp, udělali jsme takovou stolovou horu. Přidělali jsme Hluboké v počítači věže, například tu, která obrůstá trním. Tím si je Hluboká trochu nepodobná, ale její styl je nezaměnitelný.

Zámek je stále plný turistů. Jak jste to řešili?
To je tak strašně turisticky oblíbené místo, že kastelán, přestože se nám snažil vyjít vstříc, říkal, že točit můžeme jedině v pondělí, kdy je zámek zavřený. V jiné dny jsme točili pouze v zahradách, protože kdyby kvůli nám zámek zavřeli, ušlý zisk by byl tak obrovský, že bychom si ho nemohli dovolit zaplatit. To si mohou dovolit americké produkce. U jižních litinových teras zahrad jsme si vytvořili látkové baldachýny a ty samé jsme použili i na východočeském zámku Žleby, který reprezentuje interiéry Hluboké. Tam jsme natáčeli vnitřky, protože do zámku Hluboká jsme se nedostali. Scéna v kapli, kde se konají křtiny, vznikla v Kladrubech v západních Čechách, ale opět se zde objevují stejné vlajky a baldachýny. Šlo o to, aby se nám všechny zámky spojily dohromady.

Svatba Jana a Růženky se natáčela před hlavním vchodem do zámku. Celé království se raduje.

Zažili jste na Hluboké nějakou kuriozitu či zapeklitost?
Pořizovali jsme letecký záběr z vrtulníku, který vzlétl z blízkého letiště. Posadili jsme kameramana do vyhlídkového letu. V počítači jsme pak museli vyčistit auta, která byla na pozadí u rybníků. Měl jsem prosbu, aby byla otevřená okna zámku. Hluboká má z východní strany v oknech žaluzie, aby světlo neničilo expozice. Měli jsme oblet zámku, ale všechna okna byla slepá. V počítači jsme je otevřeli, to jsme zvládli, ale pak za mnou přišli technici, zda nevadí, že na věži jsou zachyceni dva turisté. Na věži skutečně stáli dva chlapi v bílém tričku. Odmazat to bylo těžké, tak jsme je oblékli do fialového, což byla barva stráží. Byli to takoví nechtění komparzisté.

Další scény vznikly na močálovém jezeře u Borkovic na Soběslavsku.
Hledali jsme něco poblíž, abychom necestovali. Když už se nám někde líbí, hledáme lokace po okolí. To místo pro bábu z mokřin, kde má chýši, jsme hledali poměrně těžko. Měla tam být ještě přístupová cesta, po níž přijede kočár. Nakonec jsme zvolili toto místo, kde stejně cesta není. Vzali jsme tam jen koně a kočího a předstíráme, že tam kočár stojí, ale ve skutečnosti tam není. Na Borkovických blatech se traduje, že tam hodil hajný vrata do potoka, ten se rozlil a zemřel tam les. Pod tím vším je rašelina, která se tu těží. Vznikly tu mokřady, které jsou strašidelné, protože mrtvé stromy stojí ve vodě. Vypadá to jako zóna smrti. Ve skutečnosti je to přírodní oblast, kde žije řada chráněných živočišných druhů. Museli jsme respektovat chráněné území. Chýši jsme umístili na polystyrenové pontony, které byly zalepeny do látky. Šlo o to, aby se polystyren nedrobil. Chýši jsme na pontony umístili z loděk, z nichž jsme i natáčeli. Po natáčení jsme chýši opatrně rozebrali a odvezli, aby tam po nás nic nezůstalo.

Jak jste objevili další lokaci – Hoslovický vodní mlýn na Strakonicku?
To je naše hlavní lokace, tam žijí tři bratři a vyjíždí odtud do světa. Snažili jsme se najít místo, které je dobově správné, ale které má charakter hnízda, něčeho příjemného, odkud může pohádka vznikat, a kam se ti bratři rádi vrací jako do útočiště. Hoslovický mlýn to všechno splňuje. Dnes je z něho skanzen, má výborné vedení, které se snaží zachovat původní ráz. Mají tam spoustu zvířat, která jsme nemuseli vozit s sebou, akorát nám správce říkal, jestli jsme si přivezli hnůj. On prý ho tam dříve měl, ale děti do něho skákaly a rodiče nebyli rádi.

Hoslovický vodní mlýn na Strakonicku. Právě odtud vyrážejí pohádkoví tři bratři do světa.

S čím vám lidé ve skanzenu nejvíc pomohli?
Správce mlýna Jaroslav Janout nám pomáhal, jak mohl. Potřebovali jsme, aby Oldřich Kaiser mlátil cepem obilí. Pan Janout se k tomu hodně měl řekl nám: To se dělá takhle. Pak jsme ho oblékli do kostýmu. Když to umí, ať to také hraje. Hraje jednoho ze třech mlátičů a zpívá s nimi písničku. Zapojil se dokonale.

Přesunuli jste se k Česticím na Strakonicku do osady Na Kobylce. Tam jste umístili jezdeckou scénu.
Hledali jsme místo, kde je vidět do kraje a které má několik vizuálních plánů a je co nejméně zasaženo civilizací. Tady vznikla i scéna, kdy se vůz vrací do chalupy se senem.

Velké boty si musel vycpat novinami

Komparzista Marek Vodvářka při přestávce během natáčení. Náhodou se do komparzu Třech bratrů dostal dnes sedmadvacetiletý Marek Vodvářka z Českých Budějovic. Všiml si plakátu na nádraží. Na konkurz se poté vypravil i s přítelkyní. „Vybrali ale pouze mě. Ona tehdy měla obarvené vlasy, a to se do pohádky nehodilo," vzpomíná.

Zúčastnil se tří natáčecích dnů na zámku v Hluboké. Zahrál si v hromadných scénách. „Většinou jsme tam měli jako dav jásat a tančili jsme okolo princezny. V jednu chvíli po nás dokonce členové štábu chtěli, abychom se naučili pár veršů z nějaké písničky, ale nakonec nás zpívat nenutili," popisuje.

Marek Vodvářka dostal  v komparzu roli dvořana. Kostým byl podle jeho slov celkem pohodlný, ale veliké problémy měl s botami. „Měl jsem v nich nacpané nějaké noviny a ubrousky, protože jsem dostal boty asi o dvě čísla větší, a stejně mi neustále padaly. Při jedné scéně, kde jsme museli běžet, jsem nevěděl, co dělat dřív – povytahovat punčocháče, jásat, že se princezna vdává, nebo hledat, kde jsem ztratil střevíc," vypráví.

Natáčení si užil, i když to obnášelo hlavně dlouhé přestávky. Většinu dne komparzistů zabíralo čekání na to, než štáb nachystá novou scénu, nastaví světla a kamery. Samotné filmování pak trvalo vždy jen pár minut.

„Bylo ale fajn pohybovat se ve společnosti herců Davida Matáska nebo Tomáše Kluse. Byli většinou v dobré náladě  a rádi se na požádání s komparzisty vyfotili," dodává Marek Vodvářka.

Zúčastnění navíc podle jeho slov dostali slušný honorář. On sám peníze utratil za výlet na Hlubokou s přítelkyní. Nyní už se také těší, až výslednou podobu filmu uvidí v kině. „Myslím, že se budu muset hodně soustředit, abych se ve filmu zahlédl," uzavírá.

Jako komparzista zažil natáčení také devětadvacetiletý Roman Cieslar z Českých Budějovic. Na nábor, který filmaři udělali v krajském městě, se vypravil s kamarády  a bratrem. „Řekli jsme si, že to prostě zkusíme. A vybrali celou naši sestavu," vzpomíná.

Jeden z bratrů (Vojtěch Dyk) „testuje“ před zámkem možnou nevěstu, zda umí správně hrabat seno. Štáb mu přidělil roli dvořana a dostal vcelku pohodlný kostým, i když měl také trochu problémy s obuví. Roman Cieslar se zúčastnil dvou natáčecích dní na Hluboké. Vzpomíná si hlavně na vznik závěrečné scény před zámkem. „Scéna se točila několikrát za sebou, než byl režisér Jan Svěrák na sto procent spokojen. A také jsem se ocitl vedle herců Zuzany Norisové a Davida Matáska," popisuje.

Na natáčení po roce rád vzpomíná. „Dlouhé čekání jsme si krátili povídáním  s ostatními komparzisty a sledováním natáčení jiných scén. A režisér a ostatní filmaři byli příjemní," doplnil dojmy.

Na pohádku se půjde rozhodně podívat a už i dokonce ví, že se může těšit na svou malou chvilku slávy. „Viděl jsem ukázku z filmu na Youtube,  a tak vím, že se na plátně určitě uvidím," směje se Roman Cieslar.

Správce mlýna naučil herce mlátit obilí

Správce hoslovického mlýna Jaroslav Janout si v pohádce Tři bratři zahrál jednoho z cepníků, kteří mlátí obilí. „Štáb přivezl čtyři herce, kteří to měli dělat, ale ani jeden to neuměl. Zjistili, že jim to nejde. Já seděl na zápraží a smál jsem se. Jan Svěrák se zeptal, jestli to umím. Neskromně se přiznám, že ano, protože mlácení jezdím ukazovat do Německa nebo do zoo v Plzni," řekl Jaroslav Janout.

Jaroslav Janout, správce mlýna (zády vpravo) při práci s cepem. Za ním je ukrytý herec Oldřich Kaiser.

Ten správnou práci s cepem naučil Oldřicha Kaisera a ještě jednoho epizodního herce. „Pan Kaiser se to pak naučil velmi dobře, šlo mu to. U mlácení musíte mít správné pohyby, například když jste moc ohnutý, tak se nadřete. Špatné mlácení se pozná na první pohled," řekl Jaroslav Janout.

Překvapilo ho, že mu filmoví maskéři práškem začernili prsty a paty u nohou, aby byl špinavý. „Natáčení bylo zábavné. S herci jsme neměli žádný problém, pouze členové štábu kouřili, kde chtěli, přitom u nás je všude zákaz kouření. Režisér Jan Svěrák při práci také kouří, ale ten měl svého osobního hasiče, když si zapálil, stál hasič za ním a když dokouřil, předal hasiči nedopalek," usmívá se Jaroslav Janout.