„Byli jsme pořád ve třídě 
a nikam jsme nechodili, jen občas na dvůr. I tělocvik jsme měli mezi lavicemi," vybavuje si svá školní léta Zdislava Blažková. Bavily ji ovšem hodiny zpěvu. Pan učitel hrál krásně na housle a děti uměly dobře zpívat.

Před druhou světovou válkou navštěvovaly libínskou školu žáci až do 14 let věku. Třída byla malá a ještě v 19. století se v ní tísnilo až padesát žáků. Proto Libínští postavili v roce 1885 novou větší učebnu, k níž později přibyl i byt pro řídicího učitele.

Po válce se vyučovalo už jen na prvním stupni do pátého ročníku. Pak přecházely děti nejčastěji do základky v Lišově, nebo také v Třeboni 
a Budějovicích. „Ve třídě byla sklápěcí tabule, u ní byl lavor na vodu, v rohu stála kamna," popisuje třídu Zdislava Blažková.

Do libínské malotřídky chodilo všech jejích devět sourozenců i oba rodiče. Její tatínek je dokonce zachycen na jednom z nejstarších snímků libínských žáků z roku 1912 (na archivní fotografii je třetí zprava).

Stejně jako rodičům, ani Zdislavě Blažkové se nelíbil přístup učitelů k žákům. Příliš tvrdě totiž žáky trestali. „Na vesnici muselo hodně dětí pomáhat v hospodářství, 
a tak se nemohly učit. Pan učitel je pak bil, když neuměli látku," popisuje s nevolí libínská rodačka.

Poslední dva učitele školy, Jaroslava Trnečku a Karla Hájka, si však nemůže vynachválit. Nejen, že byli příkladnými oblíbenými kantory a podnikali s žáky mnoho nejrůznějších výletů a akcí, ale starali se také o veškerou kulturu v obci. „Teprve s jejich příchodem přišla do vesnice nejenom jiná úroveň vyučování, ale také kultura různého druhu. Jezdili s dětmi na zámky a různé tábory, do zoo, pořádali besídky, maškarní, dny dětí a také různé besedy, koncerty a výstavy," vyjmenovává Zdislava Blažková.

Oba zmiňovaní učitelé také vedli knihovnu, psali kroniku a byli i hlavními organizátory několika ročníků setkání heligonkářů v Libíně. 
„S jejich odchodem toto postupně upadalo," lituje nynější kronikářka.

Definitivně škola zanikla 
v roce 2001, kdy už nebylo z finančních důvodů možné ji kvůli zhruba desítce dětí udržet. O tři roky později nechala obec školní budovu přestavět na tři sociální byty.
Celkem se zde od roku 1862 vyučovalo 124 let, vystřídalo se 14 učitelů a také několik kněží, kteří vyučovali náboženství, a externích učitelek, které děti zdokonalovaly 
v ručních pracích.