Kliknutím zvětšíteJitka poprvé alkoholu propadla před dvanácti lety. Jako u všech, začalo to nenápadně. „První problémy se závislostí jsem začala mít v roce 2010, kdy ode mě odešel manžel a rozváděla jsem se,“ vypráví Jitka, která je nyní hospitalizovaná v léčebně v Červeném Dvoře.
Tehdy se začala uchylovat k alkoholu. "V momentě, kdy syn odjel v rámci střídavé péče k tatínkovi a osaměla jsem, tak jsem pila. Pila jsem na žal, na bolest. Pití mě uklidňovalo. Měla jsem pocit, že to řeší moje problémy. Ale pořád to ještě nebyla závislost, protože po konci tohoto období, jsem pít přestala. Začala jsem zase normálně fungovat,“ vzpomíná.
Alkoholem proti stresu
Jako zdravotní sestra pracovala na směny v nemocnici. Jenomže manžel přestal platit výživné na syna, tak si Jitka musela přibrat druhou práci. Měla toho moc a popíjení alkoholu snižovalo stres. „Alkohol mě ovlivňoval po psychické stránce, hledala jsem v něm zapomnění a útěchu,“ pokračuje Jitka.
I toto období pominulo, ale pak přišla další rána. Jitce zemřela maminka, kterou měla velice ráda. Propadla dalšímu velkému pití. „Měla jsem ráda oba rodiče, ale bolest z maminčina odchodu jsem opět řešila alkoholem,“ přikývla.
Po čase se seznámila s přítelem, a vše začalo vypadat růžově. Potíž ale byla v tom, že i přítel se rád napil. Trávili spolu volný čas, sblížili se a při společných chvílích popíjeli, aniž by si uvědomili, že alkoholu konzumují víc, než je zdrávo.
„Přišlo nám to jako zcela normální,“ dodává. „Sešli jsme se někde v hospůdce, dali si pivo nebo víno. Pořád jsme oba chodili do práce. Já však v té době měla tendenci odsouvat na vedlejší kolej svého třináctiletého syna, věnovala jsem se víc příteli než synovi. Vůbec jsem si to neuvědomovala. Roky běžely, problémy jsem neměla fyzické ani psychické, spíše jsem se cítila uvolněně a dobře v partě lidí.“
Jitka pak několik let pracovala v domě s pečovatelskou službou, práce se jí líbila. Po roce 2016 se vrátila zpět do nemocnice. „A najednou jsem spadla do ohromného stresu,“ líčí s tím, že vždy dbala na to, abych odváděla perfektní práci a co nejlépe se starala o pacienty, takže to byla práce náročná. Když ji požádali, aby přešla na jednotku intenzivní péče, ocitla se na ještě náročnějším pracovišti.
„Uvědomovala jsem si ohromnou odpovědnost a začala si alkohol kupovat domů. Po náročné směně jsem přišla, otevřela si lahvinku a dala si skleničku i dvě. Najednou jsem zjistila, že jsem láhev vypila. Ale pořád to bylo v mezích a já to neřešila. Myslela jsem si, že to zvládám. Vůbec jsem si neuvědomila, že se u mě může rozvíjet nějaká závislost," přemítá.
Lahvinka k lahvince
Jenomže pití se stupňovalo a pak už nezůstalo u jedné lahvinky, už to byly dvě, posléze i víc. "Začalo se to odrážet na mém fungování a schopnosti pití stopnout,“ uvědomuje si. Začaly problémy. Jitka nechodila do práce úplně fit. Bylo jí těžko, začala v práci kontrolovat sama sebe, jelikož ztrácela jistotu, jestli své úkoly vykonává správně.
Alkohol ale nad Jitkou vyhrával, zjistila, že není schopná se ho vzdát. „Mělo to ale ještě další stranu,“ probírá se Jitka minulostí. „Dopad na mé zdraví. Trpěla jsem zažívacími potížemi, měla jsem potíže se spánkem, potila jsem se, otekla jsem, třásly se mi ruce. Člověk si myslí, že to velmi dobře maskuje a okolí to nevidí. Což není pravda. Po necelých třech letech na JIP jsem se dostala do kolotoče, ze kterého jsem nemohla ven. Potřeba napití byla velmi silná a touha se opít veliká. Kolikrát mi bylo i špatně, ale zjistíte, že tělo alkohol chce a vyžaduje, a nemůžete toho nechat. Když si přesto řeknete, že už nebudete pít, probudíte se ráno s abstinenčními příznaky. Aby se člověk donutil fungovat, musí si ten alkohol dát. Kolotoč se točil - byla jsem doma u láhve, nebo spala, nebo pracovala, a všechno ostatní šlo stranou.“
Až se tomu v nemocnici museli postavit. Jednou ráno staniční sestra odvedla Jitku stranou a vytáhla alkohol tester. Jitka toto prověření odmítla, ale současně přiznala svůj problém, sama byla ráda, že se to provalilo. Nemocnice se ke své zaměstnankyni zachovala velkoryse. Jitka okamžitě dostala pracovní neschopnost a vedení nabídlo pomoc při shánění protialkoholní léčby. V roce 2020 nastoupila jihočeských Lnář u Blatné, kde absolvovala tříměsíční léčbu.
První dny byly těžké
„Dodnes si pamatuju, jak jsem se na sesterně klepala. Měla jsem těžké abstinenční příznaky, protože jsem musela do léčby nastoupit s nula promile,“ na to Jitka hned tak nezapomene. „Já abstinovala až v té léčebně. První dny byly těžké, ale úleva byla hodně velká. To mě drželo a měla jsem velké odhodlání. Byla jsem nadupaná teorií, věděla jsem, co má člověk dělat, když přijdou chutě na alkohol a čemu všemu se vyhýbat. A že se mám začít vracet ke svým koníčkům," zmiňuje.
Z léčby odešla s velkým odhodláním. Povedlo se jí 19 měsíců abstinovat. "To bylo pěkné. Bylo mi fajn. Začala jsem se věnovat sobě a synovi, který už byl dospělý, obnovila jsem chod domácnosti. Partnera – nežili jsme ve společné domácnosti - jsem měla pořád, překvapily ho moje problémy, oporou v léčbě mi ale nebyl," vzpomíná..
Po léčbě spolu odjeli na dovolenou k moři, kde to vyloženě láká dát si na terásce sklenku vína. Ale Jitka situaci ustála a zdálo se, že se její život vrací do správných kolejí.
Ale závislost se jen tak nedala. Jitku najednou napadlo, dát si sklenku. Přece dlouho abstinuje, tak to zvládne. Zašla si na víno – a nic se nedělo. Jenomže za týden se to opakovalo. A když to udělala potřetí, koupila si láhev domů. To bylo špatně.
U Jitky se dostavila recidiva, kdy pila několik dní v kuse. Potřebovala se vzchopit. Naštěstí už věděla, kam a na koho se obrátit a co má dělat. Kontaktovala Anonymní alkoholiky v Budějovicích. Toto společenství se pro ni stalo záchytným bodem. Vydržela abstinovat šest měsíců.
Dostaly se mi pod kůži
Od Jitky se se slovy: „Koukej se sebou něco dělat,“ odstěhoval syn. Absolvovala šestitýdenní stabilizační léčbu ve Lnářích. Jitka bojovala, ale recidivy se vracely, zle bylo zejména poté, co Jitku opustil i tatínek. Přestala to zvládat i v práci. Naštěstí při ní stáli přátelé, kteří jí pomohli hledat cestu, jak dál.
Rozhodla se zkusit ambulantní léčbu. Dojížděla na ni do Psychiatrické léčebny v Červeném Dvoře. Současně tu našla i psychiatra. Navzdory tomu přestat s pitím nedokázala. Kývla tedy na nabídku hospitalizace v Červeném Dvoře. „Věděla jsem, že to jinak nezvládnu,“ říká Jitka. "Nastoupila jsem 13. ledna a od té doby jsem tu. Na Lnáře nedám dopustit, tady je však léčba daleko víc intenzivní, zaměřená i na příčiny závislosti. Tady spolu s vámi odborníci opravdu řeší i vaše nitro. Pokud člověk spolupracuje a otevře se, přináší mu to úlevu a určité řešení jeho problému. Tady se vám dostanou terapeuti hodně pod kůži. A člověk o sobě zjistí věci, které ho samotného překvapují a mohly vést k útěku k alkoholu.“
Jitka se po stabilizační léčbě s přítelem rozešla, protože jí jejich vztah stahoval zpátky. „Člověk musí kolikrát učinit i bolestné kroky. Vyseparujete si přátele, přestanete navštěvovat místa, kam jste rádi chodili, musíte úplně přehodnotit svůj život. Ta droga vám sebere úplně všechno. Já jsem naštěstí nepřišla o rodinu, o práci, o bydlení. Ale už to asi bylo na hraně. Každému trvá různě dlouho, než se dopracuje k tomu, kdy si řekne – a dost. Bojíte se, jak se k vám společnost zachová, jestli nad vámi zlomí hůl, nebo vám pomůže. Nabýt zpátky důvěru v člověka, co zvítězil nad alkoholem, je také hodně těžké. Žijete pak pod drobnohledem, lidé vás pak daleko víc sledují. Je to nepříjemné, ale musíte s tím žít a dokazovat, že je vše v pořádku a zvládáte to. Pokud by zase hrozil návrat k alkoholu, vím, že to musím okamžitě řešit a na nic nečekat,“ uzavírá.
38
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
