Jednak se doma jeden malý betlémek držel, ale to hlavní přišlo při rodinné návštěvě Třeště u Jihlavy, městečka celoročně plného řezbářů a jesliček, kde každoročně přibývají nové figurky i scenérie z městečka. A kdo si dopřál návštěvu tamní betlémářské stezky po jednotlivých domech, je prostě ztracen a betlémy si nese v srdci napořád. Jenže ne každý zahoří láskou takovou, že ho přiměje vzít do ruky nožík a dlátko a rozhodnout se, že něco takového vytvoří také! To se krásně přihodilo právě Pavlu Rouhovi a jeho betlém má dnes už zhruba 10 metrů na délku, 4 na výšku a „žije" v něm už přes 180 postaviček! Každé věnoval 20 až 25 hodin svého života.

LIDÉ VELEŠÍNŠTÍ I DALŠÍ SRDCI MILÍ

Každým rokem pár figurek přidá, jak je čas po práci v hospodářství. Někdy dvě, loni hned pět. Jak to bude letos, to ještě neprozradil, že prý ještě není hotovo, ale já myslím, že to trošku tají, protože ví, že Velešínští napjatě čekají, až se to každoroční tajemství odhalí. Zpravidla totiž v betlému potkají někoho, koho dobře znají. Z lipového špalíčku se vyloupne některý z jejich sousedů nebo páně řezbářových kamarádů. Třeba bývalý pan pošťák, regenschori i lidé, kteří už jsou na věčnosti, ale jejich blízcí je tu rádi zase potkávají. Však nechme Pavla Rouhu představit alespoň některé z těch, kteří tady bydlí: „Tohle je můj kamarád Vladimír Klenka, tady Vašek Taraba jako kolomazník, na kozlíku Jarda Bartizal, předseda našeho Spolku přátel Velešína. Často mi říkal, že by mělo být vidět, že tudy vedla koněspřežka, tak jsem to udělal a Jarda tady má otěže v rukách prostě napořád! Anebo hrnčíř pan Čada z Římova, věnoval se keramice celej život! A já mám rád, když se řemeslo dědí, když se předávají tajemství, zkušenosti, který pomáhají překonávat různý nezdary. Tady paní učitelka Marie Havlová, té moc vděčím za to, že ve mně a spoustě dalších dětí probudila lásku k vlastivědě, historii, znala příběh snad každýho domu ve Velešíně. Někdy se mi někdo zdá ve snu, někoho potkávám a něčím mne zaujme, tak ho vyřežu, ale jsou tady taky lidi odjinud: tady sází do pece chleba Gustík Sobotovič a pomáhá mu jeho žena Maruška, proslavili se skvělým pečením chleba a šumavských placek v Lenoře, ale učí to i nás tady ve Velešíně. A to musím říct: členové spolku a je mezi nima spousta lidí v seniorským věku odvedli tak neskutečnou práci při proměně bývalé fary v kulturní centrum Kantůrkovec, to se ani nedá vypovědít! Několik let jsem měl na nočním stolku nepodepsanou přihlášku, ale teď jsem šťastnej a moc si vážím toho, že můžu bejt jedním z nich.

A tohle je dudácká legenda, pan Josef Režný ze Strakonic. Už můj táta mi o něm s obdivem vyprávěl, že ho potkal, když sbíral staré pozapomenuté písničky i tady na Doudlebsku. Kolik let jsem myslel na to, že ho vyřežu, až jsem se jeden rok odhodlal. A když takhle už mám figurku hotovou, už jen zlatím ozdobu na dudách, tak v rádiu zrovna říkali, že pan Režný umřel. Tak jsem byl na rozpacích, jestli ho do betléma vůbec zařadit, měl jsem obavy, aby to tu jeho rodinu znovu nějak neranilo, ale lidi okolo mi říkali, ať ho do betléma postavím. No a pak se odehrálo jedno z nejkrásnějších lidských setkání, který jsem asi zažil! Přijela snad celá rodina Režných ve třech autech a stáli jsme tady v koutku u betléma a oni mi tady snad dvě, tři hodiny krásně zpívali ty písničky, co ten jejich tatínek sebral, zachránil a zaznamenal… Ještě dneska se mi srdíčko zastaví, když si na to vzpomenu, a musím říct, že vzniklo moc hezké přátelství."

MĚSÍC PO NOCÍCH

Postavit takovou scenérii, navíc každý rok jinak, je asi dost fuška, že? „No, opravdu to je těžký. Je to celej měsíc práce na kolenou, den po dni a je to opravdu rok od roku víc vysilující. Moc musím poděkovat svý rodině, za zázemí i za to, že kdo může, pomůže! Letos asi nejvíc ten nejmladší, šestnáctiletej Pepa, když už jsem tady kolem druhý, třetí v noci umíral únavou, on mi vždycky dokázal ty víčka zase otevřít. Tady v roubence máme taky postel, čistě povlečenou, a on povídá: Táto, já bych si tak leh, ale musíme dělat, čas letí. Já vám řeknu, že když už je to hotovo, tak jsem tak prázdnej, protože jsem všechno ze sebe dal do toho betlému, ale pak se to zase rychle změní, když přijdou lidi. Mám tady knížku návštěv, kde mi píšou moc krásný vzkazy, a když stojím támhle v koutku a vidím, jakou mají radost, nejen děti, ale i babičky a dědouškové, kteří tady vidí starý, už zmizelý řemesla a dávnej život. A jak i ten největší tvrďák tady změkne a vzpomene si možná i na svý dětství, s rodiči, domovem, je to prostě i taková pohádka pro dospělý. A já si vážím zájmu těch lidí. Vemte si, že třeba loni jich sem přišlo přes 6000, i zdaleka a z Rakouska, a to ještě stáli venku frontu. Tady se spousta lidí spřátelí, vyprávějí si spolu. A já si taky rád s lidma povídám, dozvídám se spoustu věcí od starých řemeslníků, hospodářů, sdílných lidí. Vždycky hledám, jak to řemeslo nejlíp zpodobnit, leccos si přečtu, ale taky se leckam vypravím."

STARÝ SVĚT ZVĚČNĚLÝ

Takhle pan Rouha v Toulavé kameře prozradil, jak putoval po kraji, aby obhlédl asi na šesti místech staré hasičské stříkačky, bylo mu líto těch, kteří se o ně pečlivě a láskyplně starají, kdyby jen tak jednu obkreslil a přidal na ni znak velešínských hasičů.

„Nemám foťák, fotit neumím, tak jsem na to koukal a dával si to do srdíčka. A odtud jsem to protlačil přes ty svý ruce. A jakou měli ti kluci, hasiči velešínský, náramnou radost, jak byli šťastný, potom si člověk uvědomí smysl tý svojí práce, toho navíc, co může pro ty lidi i takhle udělat!"

Spoustu už zmizelé historie se lze „dočíst" i v jiných místech betléma: jak si lidé těžkou práci ulehčovali rádi muzikou, často s heligonkou a vozembouchem, že na jarmarku bývalo možné potkat perníkáře, ševce, sokolníka nebo ptáčníka, který se živil čižbou. Jak v časech bez elektřiny poháněla mlýny, hamry, katry na zpracování dřeva voda, jak se i na Malši dařilo voroplavbě. Jak moc pomáhali koníci, kravičky a další zvířata, která byla milovanou součástí rodinného života. A také koželužna, barvírna, papírna, sklárna. Nechybí ani kyprá pradlena a nenápadně se tu zachytil i sám tvůrce coby košíkář. Prý aby měl přehled, jestli tu všechno klape, ale určitě také, aby si to tady s celou tou okouzlující pracovitou, ale i veselou partičkou užil!

VZKAZ Z BETLÉMA

Návštěvníci se zastavují nejprve u svaté rodiny. Pan Rouha připomíná, že pro něj coby věřícího je to nejdůležitější motiv betléma. A možná v tak jihočeském betlémě překvapí i kousek Moravy: s vinicemi a vinaři, sklípkem, pozvednutými poháry! Snad jako připomenutí, že je třeba žít život dobrou prací, ale i hezky pospolu a zvesela!

Jeho slova si můžete ještě zopakovat na www.toulavakamera.cz nebo se třeba trefit i osobně v Kantůrkovci ve Velešíně. Letos se výstava otevírá 17. prosince a potrvá do Tří králů, denně od 14 do 17 hodin. Kromě Rouhova betlému je připravena i výstava s betlémy dalších tvůrců i tvůrkyň, které dokážou připravit překrásnou vánoční výzdobu. Doporučuji nahlédnout i do expozice zdejších úžasných naivních malířů, manželů Šítalových.

Určitě by ale nemělo povídání s Pavlem Rouhou tu správnou tečku, kdyby neměl příležitost vyslovit Jihočechům své přání: „Aby se zase v republice situace trochu uklidnila a aby si lidi víc začli hledat cestu jeden k druhýmu, aby se aspoň pozdravili, věnovali si úsměv nebo prohodili spolu pár slov, i když se neznají. Jsme tady spolu na tom světě a pro každodenní život je to úžasná posila!"

MIRKA BEZROUKOVÁ