Osud Věry Cepákové (56) a jejího o 17 let mladšího druha Karla Lörince není šťastný. Vyučený kuchař Karel, kterému nikdo neřekne jinak než Notor, je z Karlových Varů a nějaký čas se protloukal Prahou. Pracoval v kuchyni, provozoval dvě hospody. „Jednu takovou špeluňku a zájezdní hostinec. Když to nevyšlo, zlomilo mi to vaz, pivo zůstalo. Z jednoho piva od číšníka se stala hromada piv ve vlastní hospodě," přiznává Karel Lörinc.

V Budějovicích žije tři roky se svou družkou Věrou od doby, kdy mu zemřela přítelkyně. Jejich jediným příjmem je sociální podpora. „Máme bez čtyřiceti korun šest tisíc na měsíc," říká Věra Cepáková s tím, že částka je o 800 korun nižší než dříve. Nyní systém považuje Karla a Věru za druha a družku, a tak jim podporu snížil. Práci neseženou. „Nikdo mě nezaměstná, jsem stará," vysvětluje blonďatá žena a dodává, že na práci se byla i ptát. Karel přikyvuje. „Nikdo mi práci nedá. Vždyť na pracáku stojí mladí a zdraví lidé. Já nemůžu dělat někde na stavbě," poukazuje na břišní kýlu, alkoholem bičovaná játra a oteklé nohy. Skrovný rozpočet vylepšují, jak se dá. „Žebráme na ulici, jen to tam klidně napiš," neskrývá paní Věra. V plánu mají stěhování do ubytovny, v chatce ve Stromovce bude totiž za půl roku pořádná zima. „Jen tu nejlevnější, stojí 130 korun denně. Budeme doplácet tři stovky měsíčně. To se dá i vyžebrat," uzavírá Karel.

Denně hledají bezdomovce

Každý muž s igelitkou vypadá v létě jako bezdomovec, smějí se terénní pracovnice.

Každé ráno vyrážejí z Žižkovy ulice do terénu pomáhat budějovickým bezdomovcům. Tedy těm, kteří o to stojí. Řeč je o terénních sociálních pracovnicích městské charity, které na své pouti nachodí někdy i deset kilometrů. V úterý ráno na pravidelnou obchůzku vyšly třiatřicetiletá Jaroslava Grusová a její pětadvacetiletá kolegyně Jana Tampírová.

S batohem na zádech, úsměvem na rtech a ochotou pomáhat. Celkem šestadevadesáti budějovickým bezdomovcům. „Každý den chodíme do terénu a kontaktujeme bezdomovce. Buď hledáme nové, nebo udržujeme kontakt s těmi, které známe," vysvětluje Jaroslava Grusová, která vystudovala Evangelickou fakultu na Karlově univerzitě v Praze a již v té době věděla, že bude dělat podobnou práci. V měsíc starém sčítání vyšlo číslo devadesát čtyři, Jaroslava Grusová ale upozorňuje, že nejde o všechny lidi bez domova ve městě. „To jsou jen naši klienti. Jsou i takoví, kteří tráví půl roku v ubytovně a půl roku venku, nebo ti, kteří hledají pomoc jinde," dodává.

Terénní pracovnice mají vytipovaných jedenáct lokalit, do kterých chodí. Nejvíce bezdomovců se však prý pohybuje v centru města. Vysvětlení je prosté. „Je to pro ně nejpohodlnější, mají tam obchod, když se jim podaří sehnat peníze, žebrají, jsou tam popelnice," objasňuje Jaroslava Grusová.

Při téměř každodenním kontaktu není divné, že pracovnice městské charity znají i příběhy lidí, kterým pomáhají se sháněním ubytoven, vyřizováním na úřadech nebo jim nosí jídlo a léky. „Ve většině případů si rádi povídají," usmívají se Jana Tampírová s Jaroslavou Grusovou.

Při vyhledávání nových klientů naráží terénní pracovnice na úsměvný problém. „V létě je těžké poznat bezdomovce. Každý druhý muž s igelitkou v ruce tak vypadá," směje se s nadsázkou Jaroslava Grusová. Jana Tampírová souhlasí. „Člověk už to ale časem pozná, důležitý je cit. I tak se občas spleteme. Někdy nám o nových lidech říkají i ostatní bezdomovci," uzavírá.