Za druhé světové války působil v Malšicích na Táborsku, dodnes na něho lidé vzpomínají. Například starokatolický farář Alois Sassmann se s ním poprvé setkal koncem 70. let při opravě čtyřdvorského kostela sv. Vojtěcha v Českých Budějovicích.

„Vidím to jako dnes: pan děkan obchází svačící dělníky a dává jim padesátikorunu, aby si došli na dobrý oběd. Za něj se opravily téměř všechny budějovické kostely včetně fasády katedrály. Ke všem bohoslovcům ve farnosti se choval vpravdě otcovsky,“ řekl Alois Sassmann.

Děkan kapituly Zdeněk Mareš ve vzpomínce pro Deník napsal, že když se vysloví jméno Františka Lály, asi se každému vybaví českobudějovická katedrála sv. Mikuláše. „S ní byl totiž úzce spjat jako děkan mnoho let. Bylo to přes celé normalizační období až do roku 1994, kdy odešel na odpočinek. I když funkci děkana zastával v nelehké době, podařilo se mu mnoho dobrého vykonat. Kostely ve městě byly pečlivě udržované, katedrální sbor byl v plném rozkvětu, liturgie byla vytříbená. Jistě tak jako každý jiný člověk, pral se i on se svou vlastní nedokonalostí, ale svědectví a výpovědi mnoha lidí dávají tušit, jak výrazně oplýval rozvážností, laskavostí a dobrotou. Myslím, že právě toto jsou charakteristické rysy jeho osobnosti a s velkou vděčností na něho budeme vzpomínat,“ napsal Zdeněk Mareš.

Alois Sassmann: Nesl kulturu v dobách šedé totality. Lidé na něho stále vzpomínají
Dnes žije již málo lidí narozených za rakouskouherské monarchie a žijících za obou světových válek. Mezi ně patří bývalý českobudějovický děkan, můj farář František Lála. Včera (18. října 2016 - pozn. red.) se dožil úžasných 99 let.

Poprvé jsem se s ním setkal koncem 70. let při opravě čtyřdvorského kostela svatého Vojtěcha, kam jsem chodil na brigádu. Vidím to jako dnes: pan děkan obchází dělníky svačící na kůru a jednomu po druhém dává ještě padesátikorunu, aby si došli na dobrý oběd. Za něj se v 70. a 80. letech opravily téměř všechny českobudějovické kostely včetně fasády katedrály. Mnozí měli rádi jeho latinské nedělní mše, při nichž zpíval chrámový sbor. Bylo to nesení kultury v dobách šedé totality.

Roku 1982 jsem se poprvé hlásil ke studiu teologie a pan děkan se mnou prožíval všechny čtyři pokusy dostat se na fakultu, kam mne estébáci nechtěli pustit. Pan děkan se tehdy zachoval srdnatě. Jel kamsi se zeptat, co proti mně mají, a přimlouval se za mne. Ke všem bohoslovcům, které ve farnosti měl, se choval vpravdě otcovsky. Každý podzim, kdy jsme zase odjížděli na studia, nám dal peníze na nákup knih a skript.

V červenci roku 1990 jsem slavil v katedrále svou primici a následovalo pohoštění, jehož se zúčastnilo dvě stě hostí. Když vrchní číšník přinesl účet představující na tehdejší dobu velmi vysokou částku, pan děkan Lála vyndal z náprsní kapsy peněženku a celou primici mi zaplatil. Pane děkane, ani nevím, jestli jsem Vám za to někdy dostatečně poděkoval.

Bydlím v Malšicích, kde pan Lála působil za druhé světové války a těsně po ní. Poté ho z nich místní soudruzi vyštípali, že faráře není potřeba. Lidé tu na něho vzpomínají stále a v dobrém. Nastala situace, že tu pochováváme jeho žáky, kterým bylo již přes 80 let. Jedna paní, od dětství velmi tělesně postižená,mi při návštěvách často vyprávěla, jak ji jako malou vozil autem. A že byl na lidi moc hodný. Pane děkane, Nejvyšší Vám požehnal vysokým věkem a já děkuji!

Alois Sassmann, farář starokatolické církve(Vzpomínka Aloise Sassmana, jeho sloupek z Deníku, z rubriky Jihočeské koření, 19. října 2015)