Zahrada Josefa Hanusche se nachází jen pár kroků od Malého jezu v Českých Budějovicích. Ač je jeden z teplejších červencových dnů, řezbář nezahálí. Ve stínu košatého ořešáku stojí u hoblice, jak se odborně říká řezbářskému ponku, a dláto v jeho zručných rukou ukrajuje hobliny z lipového špalku.

Ten se po chvilce začíná nápadně podobat botě. „Patří k tamtomu dědulovi," ukazuje Josef Hanusch na dřevěné, necelého půl metru vysoké sedící tělo bez hlavy, rukou i nohou.

„Kdybych vše měl dělat z jednoho kusu dřeva, zákazník by se nedoplatil. Nejen proto, že je to pracnější, ale také bych potřeboval mnohem větší poleno," vysvětluje.

A tak jen co botu dotvoří, „obuje" do ní špalíček, který se s pomocí expanzního lepidla navždy spojí s tělem. „Podobné je to s hlavou a rukama," podotýká řezbář.

Na své zahrádce pracuje nejraději. Má sice ještě malou dílnu u domu, který je odtud vzdálený asi jen pět minut chůze. Tam ale dělá většinou jen náročnější práce, při nichž by se třeba nenadálý letní deštík mohl rázem změnit ve velkou pohromu.

„Na shledanou!" loučí se s Josefem Hanuschem z cesty za plotem žena na kole. „Všichni mě tu znají," krčí rameny řezbář. Nevadí mu to, někdy je to spíše ku prospěchu věci. „Když mi sem nedávno vezli náklaďákem obrovský špalek, který vážil přes tisíc kilo, dorazili o něco dříve, než jsme byli domluveni. A místní zahrádkáři je bezpečně nasměrovali, aniž by padlo moje jméno," usmívá se řezbář.

Pozor na nos

Dláta používá Josef Hanusch nejraději švýcarská. Jsou kvalitní, netupí se příliš rychle a vydrží dlouho.Dláta používá Josef Hanusch nejraději švýcarská. Jsou kvalitní, netupí se příliš rychle a vydrží dlouho.Zdroj: nullDřeva je na zahrádce opravdu hodně. V malé chatce, která stojí stranou od pracovního místa Josefa Hanusche, by všechna ta polínka i obrovské špalky zajišťovaly teplo po několik let.

Ke kamnům se však tento dřevěný poklad řezbářského mistra nesmí ani přiblížit. Veškeré dřevo se totiž časem promění v další boty a hlavy dědulů anebo v anděly s modrýma očima, kteří jsou oblíbeným motivem Josefa Hanusche.

Připravit dřevo k tvůrčí práci přitom není nic jednoduchého. Na to, aby mohly všechny ty špalky v podobě usměvavých soch dělat parádu například v panelákovém bytě, musí schnout alespoň deset let. „Teprve pak je pravděpodobné, že dřevo nepopraská. I po letech totiž stále pracuje a v interiéru dál sesychá," vysvětluje řezbář a dodává, že uskladnění dřeva k vyschnutí je malým obřadem.

„Hodně záleží už na tom, kdy je strom pokácený. Když mi třeba někdo nabídne lípu pokácenou v červenci, rovnou ji odmítnu. Je totiž plná vody a mízy. Nejlepší k další práci jsou stromy, které někdo podetne v lednu nebo únoru," vypráví Josef Hanusch, zatímco lipový špalík už se definitivně proměnil v botu. „Kmen po pokácení většinou štípu napůl nebo ještě na menší kusy. Pak je nutné nechat ho odpočinout a i s kůrou uskladnit. Ideální je otevřená stodola, kde je průvan. Dřevo ale doschne i na zahradě, když se přikryje."

Kdyby dřevěnému dědulovi někdo vdechl život, už by mohl chodit. Boty má obě. Po zahradě by však prozatím bloudil jako bezhlavý rytíř.

Která hlava soše připadne? Ta andělská, jež se usmívá pod jednou hranicí dřeva, to zřejmě nebude. Tělu by více slušela hlava s optimistickou tváří postaršího ušatého muže. Leží nedaleko hoblice, má úsměv od ucha k uchu a pod nosem mohutný knír.

„Nebude to ani jedna," oponuje Josef Hanusch. „Hlavu teprve udělám," bere do ruky další menší špalek. Tužkou na něm záhy vyznačuje profil. „Vše, co vyřežu, si předtím nakreslím. Nejdříve do sešitu, abych získal přesnější představu o rozměrech sochy, poté si předkresluji i na samotné dřevo," pokračuje v lekci řezbařiny.

Botička se z dřevěného špalku pod řezbářovýma rukama vyklube během chvíle.Botička se z dřevěného špalku pod řezbářovýma rukama vyklube během chvíle.Zdroj: null

Základem je prý nos. „Vzhledem k tomu, že je to nejvyšší bod hlavy, musím si na něj dávat největší pozor. A od nosu do dřeva ubírám zbytek hlavy. Pak už dořežu oči, pusu i vlasy a je hotovo," popisuje svou práci Josef Hanusch tak, jako by na světě nebylo nic jednoduššího.

Jenže opak je pravdou. Ač dláto v ruce Josefa Hanusche na první pohled zajíždí do lipového špalku jako nůž do másla, je to jen zdání. Při řezbařině se člověk nadře. „Vidíte, jak se to dřevo se mnou pere?" pokládá řečnickou otázku řezbářský mistr krátce poté, co špalek ukotvil pomocí vozíku – pro laiky zařízení podobného svěráku – na hoblici. „Když si u mě někdo něco objedná a přijde se podívat, jak to jeho dílo vzniká, pak většinou slyším: Vám to jde úplně samo. Jenže to tak jen vypadá. Dřevo se umí bránit, ale brání se krásně. Člověk nesmí příliš používat násilí. Přirovnávám to ke svádění krásné holky. Při tom člověk také musí být opatrný, aby neublížil."

O tom, že se dřevo opravdu umí bránit, svědčí hned několik náplastí na řezbářových rukou. „Pořezaný jsem pořád. Je ale veliký rozdíl, jestli se říznete ostrým, nebo tupým dlátem. Když je dláto ostré, za dva tři dny se vám rána zahojí. Jestliže je tupé, trvá to týden. A kromě toho, s tupým dlátem moc nevyřežete," směje se Josef Hanusch a hned přerušuje práci, aby ukázal, jak se řezbářské náčiní správně brousí.

„Nejprve přijde na řadu profilový brousek. Přejížděním po něm se dláta nabrousí z obou stran. Pak vezmete prkýnko, na kterém je nalepena vepřová kůže. Po ní dláto nějakou dobu potahujete, až získá krásný lesk. Pak máte náčiní ostré na další týden. Pokud tedy nepřejedete nějaký hřebík, který na vás ve dřevě zákeřně číhá," radí řezbář.


Sada řezbářských dlát Josefa Hanusche se neustále rozrůstá. „Jsem do řemesla tak zažraný, že když někde vidím šikovné, kvalitní dláto, koupím ho. Přitom takové švýcarské dláto stojí i 750 korun. To, co mám tady, je tak pětina celé mé výbavy," ukazuje Josef Hanusch na řadu osmi dlát vyskládaných na hoblici.

Některé náčiní má českobudějovický řezbář z pozůstalosti po Václavu Muzikovi, kulisákovi Jihočeského divadla, pro něhož byla řezbařina velikým koníčkem.

Zatímco Josef Hanusch vypráví, bobtná pod ponkem hromada hoblin. „Topím s nimi na chalupě, někdy si sousedi přijdou, protože je používají do květináčů. Hodí se třeba pod orchideje," říká řezbář a špalek se díky jeho šikovnosti už pomalu začíná rozhlížet po světě. „Loutkám většinou dávám tváře svých známých. Občas si u mě někdo objedná i sošku nebo loutku jako dárek, přitom to mé dílko by se mělo podobat obdarovanému. A když to má být překvapení, nezbývá než vyřezávat podle fotky. To je pak ale hodně těžké."

Anděl nad postelí

Nejdřív upevnit, , pak řezat. Do dřevěné sochy Josef Hanusch zavrtává vrutošroub, s jehož pomocí si pak dílo upevní na řezbářskou stolici, laicky ponk. To aby mohl dlátem pořádně zabrat.Nejdřív upevnit, , pak řezat. Do dřevěné sochy Josef Hanusch zavrtává vrutošroub, s jehož pomocí si pak dílo upevní na řezbářskou stolici, laicky ponk. To aby mohl dlátem pořádně zabrat.Zdroj: nullKaždá ze soch či loutek Josefa Hanusche je originál. „Dvě sochy se stejnými tvářemi jsem vyřezával jen jednou. Bylo to Don Quijote pro představení Malého divadla v Českých Budějovicích. Jedna socha měla být s brněním a druhá bez něj," vzpomíná řezbář.

Rozpálený den se zvolna chýlí k závěru, kolem zahrádky už se přestaly trousit dvojice v plavkách, jejichž cílem byl nedaleký Malý jez.
Ač je dědula, který ozdobí krb v jedné šumavské chalupě, na první pohled hotový, Josef Hanusch ujišťuje, že dá ještě pořádně zabrat.

„Kromě toho, že si budoucí majitel sošky přeje, aby měl ten děda v ruce půllitr piva, na hlavě šumavský klobouk a na botě žraloka, mě čeká ještě barvení. Barevné sochy mám raději, i když to dá hodně práce. Nejdřív dřevo odmastit, pak položit barvy, nejlépe tak tři až čtyři vrstvy. Následuje tónování prohloubenin, aby socha získala vizuální plasticitu. Pak už jen napustit fermeží a včelím voskem a nakonec vyleštit do hedvábně zlatého lesku."

To vše – od zpracování špalku – zabere Josefu Hanuschovi u menších loutek zhruba deset dní. „To už ale necháme na jindy," loučí se Josef Hanusch a odchází domů. Navečeřet se a ulehnout do postele, nad níž se vznáší anděl. Jak jinak než z řezbářovy dílny.