Poslední rozloučení s ním bude ve čtvrtek 12. ledna od 9.30 v českobudějovickém krematoriu.

Byl také výborným atletem, závodil za českobudějovický Slavoj. Setkávali jsme se poslední leta pravidelně na srazech budějovických atletů. První Čechoslovák, který zdvihl 200 kg, připomínal ho titulek v článku o těchto setkáních v Deníku ze soboty 27. května 2017. Jeho kariéru shrnoval podtitulek Od prošlápnuté lodi přes vrh koulí v Budějovicích k reprezentaci na olympiádě ve vzpírání.

Jak jsme tehdy napsali, první sport, k němuž jako kluk od Vltavy „přičuchl“ coby školák, byla zákonitě kanoistika. „Po jedné domácí zabijačce jsem natolik zmohutněl, že jsem na jaře prošlápl loď a vyhnali mne z oddílu pádlařů,“ vzpomínal se svým příslovečným humorem.

Kamarád Pavel Parma ho učil házet koulí a nasměroval ho do budějovického Slavoje. Asi v roce 1963 se při závodech ve Znojmě poprvé dostal mezi vrhačské bohatýry v čele s Jirkou Skoblou. Byl tam druhý, porazil o dva centimetry Ludvu Daňka, který měl závod jako rozcvičku na disk, ve kterém chtěl udělat evropský rekord.

Když nevyšplhal

Po maturitě na týnské SVVŠ v roce 1965 neuspěl v přijímačkách na tehdejší institut tělesné výchovy, prý protože nevyšplhal bez přírazu na laně do čtyř metrů. Navštěvoval tedy dvouletou nástavbu, obor silnoproud.

V „Tyršáku“ na Malé Straně je trénoval věhlasný profesor Vomáčka. V únoru 1966 si Petr při venkovním tréninku zranil ukazováček a dlouho nemohl házet koulí. Kamarád ho nasměroval na Rudou hvězdu, že tam zná vzpěračského trenéra Václava Peterku a také Jirku Skoblu, který v té době za oddíl rekreačně vzpíral. „Po prvním tréninku jsem u vzpírání zůstal. Skobla byl rád, že jsem ho v mančaftu nahradil,“ vzpomínal. Koulí si občas taky zaházel, při trénincích v Karlíně se Skoblou a Stoklasou. V létě 1967 nastoupil základní vojenskou službu u sportovní roty FMV Praha. (Když jsme ho tam navštívili, byl pořád v teplácích, protože prý na něho neměli uniformu.)

Po vojně se stal sportovním instruktorem oddílu vzpírání v RH Praha. Roku 1977 začal studovat VŠ SNB, předchůdkyni dnešní Policejní akademie, jak říká, a v roce 1981 na ní složil rigorózní zkoušku z práva.

Po absolutoriu byl náčelníkem oddílu vzpírání vrcholového sportu FMV Praha. „V roce 1987 jsem byl nucen odejít z RH, protože moje tehdejší žena vycestovala za bratrem do Švýcarska a já to neoznámil svému zaměstnavateli,“ říká.

Po listopadu 1989 ho vedení FMV povolalo jako náčelníka Správy vrcholového sportu FMV. Po rozdělení republiky působil jako právník Magistrátu Prahy.

Když se vrátil domů, koncem roku 1993 absolvoval výběrové řízení Městského úřadu v Týně a pracoval na různých právních pozicích. Dvě volební období byl členem městské rady. Od 1. ledna 2011 byl ve starobním důchodu.

Sportovní dráhu pak shrnuje ve zmíněném článku po svém.

Vážil až 177,5 kilogramu

„Já jsem vzpěrač, který ve své době žil a vzpíral s názorem, zejména sovětských vzpěračů, že čím větší váha, tím lepší výkon. Takže jsem se tenkrát ,vyžral’ na dělnické stravě (dršťková, sekaná, rohlík, guláš, buřty, tlačenka) a podobných dostupných sr… na úctyhodných 177,5 kilogramu před mistrovstvím světa v Manile v roce 1974. Což se mi vyplatilo, poněvadž po čtrnáctidenním pobytu na Filipínách jsem byl o 17 kilo lehčí a doma mne ani nepoznali. V současné době vážím okolo 170 kg. Lékaři se prý se mnou budou bavit, až shodím 50 kilo! Teď k tomu hledám inspiraci. Tu hlavní mi vzal nový zákon o pohřebnictví, který zakázal papírové rakve snosností do 150 kg. To byla moje vize, jak budu hubený, až natáhnu bačkory,“ smál se.

Očima maminky

Na srazu atletů jsme mu se zpožděním 42 let předali výstřižek z návštěvy u jeho maminky v Týně, za níž pravidelně zajížděl.

K tomu, co Petra čeká za práci, až zase přijede, nám tehdy řekla: „Měl by otrhat tu trošku ovoce, která se urodila. Dříví už jsem nechala seřezat, ale nějaká práce se na chalupě vždycky najde, však je jeho, on ji zdědil po tátovi - jenomže kolik toho může za den stihnout?! Posledně skládali se strýčkem 40 metráků uhlí, oba se pořádně zapotili. Však také za tu pomoc dostal Petr od strýčka stovku. Druhý den byl jako polámaný, ona je na uhlí třeba zase jiná síla…“ Ptali jsme se, jestli o něho nemá strach, když pomyslí, že drží nad hlavou dva metráky železa. Řekla: „Viděla jsem ho zvedat ty váhy, byl celej rudej, udýchanej, až jsem si si pomyslela: kluku, ty seš blázen! Ale každý se drží toho, co ho baví.“

K síle pak dodala, že ji Petr možná zdědil po ní. „Já když byla mladá, utáhla jsem trakař trávy jako nic… To víte, že z něho mám radost!“

Deník pak připomněl Petra Pavláska v číslech:

*31. ledna 1947

- 1963-65 koulař Slavoje ČB (5 kg 15,24, 6 kg 16,23, 7,25 kg 14,33),

- od 1966 vzpěrač RH Praha:

- reprezentant 1968-76, pětkrát mistr Československa ve hmotnostní kategorii 110+

- 2x na olympijských hrách: 1972 v Mnichově v trojboji šestý s 557,5 kg, 1976 v Montrealu po závodě se stejným umístěním ve dvojboji 402,5 (180 a 225,5) diskvalifikován

- 6x na mistrovství světa (nejlépe v roce 1976 v Manile čtvrtý)

- 7x na mistrovství Evropy (nejlépe dvakrát čtvrtý)

- první, kdo v Československu zdvihl 200 kg v nadhozu, 500 kg v trojboji a 400 kg ve dvojboji (180+222,5)

- 16násobný čs. rekordman v trojboji, po zrušení tahu „navěky“ držitel rekordů v této disciplíně 192,5 a v trojboji 557,5

- člen Síně slávy Českého svazu vzpírání.

Jmelí nepomohlo…

Posílal jmelí pro štěstí…Posílal jmelí pro štěstí…Zdroj: archiv Deníku21. prosince 2022 mi poslal obrázek jmelí s vysvětlením, že keltskými druidy bylo považováno za posvátné, protože si drželo zelenou barvu po celou zimu. Věřili, že vyléčí každou chorobu. Mně mělo přinášet štěstí celý rok.

Jemu samotnému ale sloužilo pouze chviličku…