Závěrečné měsíce života po smrti manželky Boženy strávil bývalý dlouholetý jednatel budějovické okresní pobočky PTP v Domově pro seniory Emauzy na Dobré Vodě u Č. Budějovic. Poslední rozloučení se konalo při mši svaté v kostele sv. Mikuláše v Ševětíně ve středu 28. prosince.

Z fakulty do šachty

Václav Šulista pocházel z věřící rodiny, rodiče byli živnostníci, otec členem lidové strany. „Už na budějovickém gymnáziu jsem měl kvůli názorům a smýšlení problémy, protože jsem se otevřeně hlásil k protikomunistickému hnutí,“ vzpomínal před lety pro knihu Černí baroni od Černé věže, zachycují osudy pétépáků z Českobudějovicka.

Přesto se mu podařilo dostat na vysokou školu, ale po čtyřech semestrech byl vyhozen ze studií na Karlově univerzitě a dostal povolávací rozkaz. „Dne 1. října 1951 jsem už byl v Karviné u těžkého III. PTP. K zařazení mezi tzv. černé barony přispěl i můj původ a fakt, že můj starší bratr Miroslav už byl v té době v Anglii, kam odešel koncem roku 1947 na studijní pobyt. Po únoru 1948 se odmítl vrátit.“

Sebevraždy kolegů

U PTP Václav Šulista napřed fáral. Deset měsíců byl na šachtě a pak si ho vojenský lékař Karel Novák vzal na ošetřovnu, kde dělal 10 měsíců tzv. lapiducha.

„Vstávali jsme už ve 4 hodiny ráno, abychom podchytili nemocné např. s teplotou nebo úrazem, kteří měli jít na ranní směnu. Spát jsme chodili o půlnoci, když jsme předtím ošetřili případné úrazy z odpolední směny, která se vracela na večeři po 22. hodině. Na šachtě bylo poměrně dost úrazů, protože vojáci nebyli na těžkou práci připraveni a neznali ji. Viděl jsem ale několik úrazů včetně smrtelného a při službě na ošetřovně jsem zažil tři sebevraždy. Dvěma dalším pokusům se mi podařilo zabránit. Potkal jsem totiž plno nešťastných lidí, kterým se během služby u PTP rozpadla rodina nebo kteří třeba nesměli jet na pohřeb svého otce. Někteří hraniční situace způsobené komunistickým režimem těžko nesli a řešili je tímto způsobem. O tom všem však dnešní potomci KSČ nechtějí slyšet,“ připomínal ztrátu společenské paměti.

Vystudoval díky přátelům

Později ho z ošetřovny vyhodili a pracoval pak na povrchu. „I tam ale byla práce velice těžká, protože jsme museli dělat za jakéhokoli počasí. Vykládat vagony plné pytlů cementu za vedra nebo v zimě zmrzlý štěrk. Když vypadla elektrika, která v kotelně zajišťovala posun uhlí, museli jsme nastoupit a házet lopatou uhlí do kotle, což byla možná těžší práce než na šachtě. Basketbal, který jsem hrál od mládí, mi pomáhal vojenskou službu přežít. U PTP jsem byl 29 měsíců a domů se dostal 20. února 1954.“

S manželkou Boženou, rozenou Fukovou, se brali 20. dubna 1957 a narodily se jim dvě děti. (Zemřela 26. 4. 2021 po více než šedesáti letech společného života.) Po návratu Václav Šulista nejprve pracoval jako lékárenský laborant a pak se dostal na Farmaceutickou fakultu Univerzity J. E. Purkyně v Brně. „Bylo to díky přátelům lékárníkům, kteří byli tzv. u komunistů, a když věděli, co mám za sebou, tak mi pomohli, že jsem vysokoškolské vzdělání dokončil. Doktorát jsem složil na Farmaceutické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.“

Režim se mu ale mstil jinak. „Naši dceru Janu nechtěli pustit na střední školu, takže musela jít do učení, ačkoliv měla samé jedničky a patřila ve třídě k nejlepším žákyním. Nyní je výtvarnicí a redaktorkou v Praze. Náš syn Václav se pak v klidnějším období před rokem 1989 už na vysokou školu dostal. Vystudoval chemii a pracoval ve výzkumném ústavu,“ uvedl s tím, že syn dnes úspěšně působí ve Švýcarsku.

Zapomínat nelze

Po roce 1989 se Václav Šulista aktivně zapojil do vzniku Svazu PTP - VTNP (vojenských táborů nucených prací) a dělal jednatele budějovické pobočky. Mrzelo ho, že komunisti zůstali v parlamentu 30 let po listopadu 89, byli na českobudějovické radnici a spoluvládli s ČSSD v kraji.

„Nikomu nic zlého nepřeji a nikomu nic nezávidím, všechno jsem odpustil, protože jsem věřící člověk a byl jsem k tomu vychovaný. Ale říkám, že zapomínat nelze. Zapomenutí na zločinnou minulost komunistického režimu je obrovským nebezpečím, před kterým na sklonku svého života varuji. Nechápu, jak může v televizi při každé příležitosti, kdy se hovoří o minulosti, sedět a debatovat i komunista, který obhajuje své ideologické názory. Myslím si, že je velká chyba polistopadového vývoje, že jsme to připustili,“ stěžoval si.

A co by jako lékárník tehdy před pěti lety naordinoval české společnosti? „Naší společnosti je těžké něco naordinovat. Když vidím, co se v ní děje, a když slyším v televizi debaty našich politiků, mám velké obavy, kam všechno směřuje. Za vším vidím hrátky mocných lidí, kteří tahají za nitky a ovlivňují druhé. Mám obavy z diskuzí a lidí, kteří volají po našem vystoupení z Evropské unie a obávám se cest našich politiků a prezidenta Miloše Zemana do Moskvy a Číny, protože tímhle směrem bychom rozhodně jít neměli," dodal lékárník a bývalý pétépák Václav Šulista, který se odchodu komunistů z parlamentu naštěstí ještě dožil.