Volejbalový „svéráz“ byl z Řípce. Kudy vedla jeho cesta k volejbalu?

„Byl to jediný sport, který tam chlapi provozovali, tak chodil od čtrnácti let s nimi.“ Vladimír Majer připomíná Jindrův další sportovní vývoj: „V patnácti ho postaršili, aby mohl hrát soutěž. Prvním rokem vyhráli okresní přebor Táborska, druhým KP II. třídy. Mladík byl samozřejmě oporou a publikum na hřištích soupeřů se na ranaře s kovářskou postavou a mohutným výskokem, který vydal za půlku družstva, chodilo dívat jako na nadpřirozený úkaz,“ psala JP.

Ve 4. ročníku budějovické průmyslovky se při školním volejbalu zalíbil oku inženýra Josefa Hamáčka, byl pozván na trénink Škodovky a zanedlouho oba – profesor i žák – stanuli vedle sebe na jednom hřišti. Madeta Řípec ovšem tím okamžikem zmizela z volejbalové mapy kraje… V rozhovoru vzpomínal, jak mu spoluhráči každou chvíli nadávali. „Hodně jsem skákal, ale neuměl jsem pinkat a hrát v poli, tam je největší rozdíl mezi ligou a nižšími soutěžemi. Takže jsem dost zkusil… Hodně mi pomohl Tonda Procházka, s tím jsem největší kamarád. Rozcvičuji se s ním, má z čeho rozdávat zkušenost, poradí mi, opraví…“

Jindra proslul takovou ranou, že se míč odrazil od podlahy do stropu sokolovny, což se do té doby v Budějovicích nikomu nepovedlo. „Teď už by se mi to možná taky nepovedlo. Dřív jsem šel vyloženě za ranou, to ale pro úspěšný útok není rozhodující. Zlepšil jsem v poslední době techniku smeče, naučil jsem se tlouct nataženou rukou a to je mnohem účinnější…,“ vyprávěl.

Poprvé za ČSSR A (byť pod hlavičkou Prahy) nastoupil v Písku proti Japonsku: „Čekal jsem, že to bude horší – najednou mezi takovými hvězdami… Nikdo se ale v nároďáku nenadřazuje, fakt jsou to všechno výborní kluci. Měl jsem trochu trému – mohl to být přece výbuch, prohrajeme nula tři a budu mít špatný vstup do reprezentace… Naštěstí to vyšlo právě naopak.“