Ředitel Husitského muzea Jakub Smrčka doporučuje pohledem 21. století a ocenil by, kdyby i zatvrzelým odpůrcům syna Karla IV. k tomu pomohla exteriérová panelová výstava na náměstí TGM.

„Neexistuje návod, jak ho vnímat. Jako zločince nebo naopak supermana? Ani jedno není vhodné. To je zjednodušující rétorika, která možná byla důležitá pro naši rodící se společnost, ale není nutné se držet toho, čeho se drželi naši předkové před 150 lety. Měli bychom se pokusit pokročit dál,“ nabádá historik.

Zikmund není jen persona non grata, která je tak pragmatická, že se nezastaví před vlastním bratrem Václavem IV., natož před Janem Husem a „těmi jeho rebely“.

Zikmund Lucemburský (1368 - 1437 ve Znojmě)
Syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty pomořanské, od roku 1420 český král a od roku 1433 římský císař. Byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, podílel se na ukončení papežského schizmatu a jeho hlavním zájmem byla reforma církve. Měl dvě manželky a jedinou dceru Alžbětu.

Uměl udělat i kompromisy. Byť spíše z kalkulu. Jako v případě handlu s Táborskými, kteří jej zatvrzele odmítali uznat českým králem. Chtěl-li je Zikmund dostat na svou stranu, musel vyjednávat a nabízet. Táborští si uměli spočítat, že povýšení města mezi královská je výhodné. Město díky privilegiím získalo stejná práva a svobody jako Staré Město pražské. Včetně rozsáhlého majetku, jenž kdysi zabralo rebelským způsobem. Umírněná většina se králi poddala, zatímco pár radikálů dál pokračovalo v boji. Ani jeho role v kostnickém koncilu není pouze záporná, jak je často vnímáno.

Ještě v tom samém roce, kdy Táboru královská města udělil, Zikmund zemřel.

„Kdyby dohodu nestihli uzavřít před jeho smrtí, Tábor by se královským městem stejně stal, a to nejpozději za doby Jiřího z Poděbrad, protože už k tomu vše směřovalo. Povýšení města a předání Táboru majetku, který uzmuli v rámci svých výbojů na církevním nebo šlechtickém zboží, potvrdilo, že husitské války jsou u konce a že se společnost bude konsolidovat,“ vysvětluje historik.

Když už Zikmunda politickými dohodami přijali zakladatelé Tábora, je dobré ho do dějin města přijmout oficiálně i dnes.

Starosta Jiří Fišer hodlá oživit myšlenku, aby císař Zikmund dostal své místo. „Myslím, že pojmenovat po něm nábřeží Jordánu je jednoduché a navíc má souvislost. Udělením městských práv dal Táboru i ekonomickou posilu, díky níž si mohl dovolit Jordán. Dodnes unikát v systému zásobování města vodou,“ zdůvodňuje starosta.

Již v roce 2010 z iniciativy Marka Slabého starostka Hana Randová předložila návrh, aby se Tábor k Zikmundovi hlásil. Nevyšlo to. Proti byli hlavně komunisté i někteří zastupitelé ČSSD.
„Myslím, že díky jeho privilegiím se Tábor nestal bezvýznamným městem, ale mohl se rozvíjet. Přestože je obviňován ze spolupodílu na likvidaci Jana Husa, zasloužil by si důstojným způsobem připomenout přínos pro Tábor. Ať to bude malá ulička nebo nábřeží. Vždyť Evropa ho přirovnává téměř ke Karlu IV. a my bychom se měli přihlásit k tomu, kdo nám privilegia královského města dal,“ zdůvodnil Marek Slabý své snahy.