Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Žila jsem v děcáku i na ulici, až jsem konečně našla domov

Týn nad Vltavou - Kolik osudových ran zažila šestašedesátiletá Marie Hrubá, rozená Lechnířová, která nyní bydlí v Domě s pečovatelskou službou v Týně nad Vltavou. Rodačka ze Strakonic prožila několik roků v dětském domově, odkud si ji v patnácti letech vzala babička, díky které se Marie znovu postavila na vlastní nohy.

16.3.2014
SDÍLEJ:

Nový život společně prožívají v Domě s pečovatelskou službou v Týně nad Vltavou Marie Hrubá (66) s manželem Oldřichem Hrubým (67). Poznali se přes inzerát v časopise, který si muž podal.Foto: Deník/Jaroslav Sýbek

/NA NÁVŠTĚVĚ U KLIENTŮ LEDAXU/ Druhá těžká životní rána pak přišla po rozpadu jejího manželství a Marie Hrubá se najednou ocitla mezi jinými bezdomovci na ulici. Naštěstí díky své vůli a povaze ani tehdy nesklouzla do smutného přežívání bez budoucnosti a lidské důstojnosti, ale dostala se z kritické situace. A díky sociálním pracovnicím našla znovu domov. Před rokem potkala i hodného manžela Oldřicha, takže její život už zase připomíná víc optimistickou pohádku než tragédii s neveselým koncem.

„Pocházím ze Strakonic, kde jsem se v březnu před 66 lety narodila jako Lechnířová. Ve dvou měsících mě matka chtěla dát pryč, takže se o mě starala babička. Jenže když pak na mě vystartoval otec, tak jsem se zhroutila a v devíti letech se dostala do dětského domova, kde jsem byla až do svých patnácti let. Nejdříve jsem žila ve Vodňanech a  pak v Dobré Vodě 
u Prachatic. Když tam dětský domov vyhořel, chtěli mě dát někam na Moravu.

Na konci devítky jsem měla jenom jednu dvojku a babička si mě vzala zpátky do Strakonic. Vyučila jsem se pak tkadlenou a švadlenou a při práci si udělala ještě rekvalifikaci na kuchařku, barmanku a servírku. Dělala jsem pak obě práce, abych si něco vydělala. Babička mi ve Strakonicích sehnala i družstevní byt jedna plus jedna. Hezky se o mě postarala a jsem jí za to moc vděčná. Starala jsem se pak o ní zase já, když oslepla na obě oči. Byla pak v domově důchodců a já za ní obden chodila.

Jednou mě v noci honem volali, že je babičce velmi špatně. Přijela jsem za ní ve čtyři hodiny ráno a řekli mi, že je v kritickém stavu a že ji povezou do nemocnice. Jezdila jsem pak za ní do Volyně. Když zemřela, zajistila jsem jí pohřeb doma ve Strakonicích. Sama jsem ho i zaplatila, měla jsem tenkrát peníze ze spoření mladých.

Bydlela jsem ve Strakonicích až do roku 1985 a pak se přestěhovala sem do Týna nad Vltavou kvůli práci. Nebyla jsem ve Strakonicích  spokojená, i když ze začátku jsem měla výbornou práci. Dělala jsem ve Fezku, kde jsem měla  výborné kolegyně. Dělaly jsme čepice, zmijovky i fezy, které šly do zahraničí.

Ve Strakonicích jsem se i provdala, jenže manžel mi nedával žádné peníze. Propil je, kolikrát jsem spala v kočárkárně. Nakonec jsem se rozvedla, a i když jsme byli bezdětní, měli jsme sedm stání a před sebou ještě další.  Svému bývalému  manželovi jsem  byt ve Strakonicích nechala, vzala jsem si z domova akorát jedno čisté prostěradlo a jednu židli. U soudu povídám, ať si bytu užije, i když byl můj. Teď bych za něj dostala pěkné peníze.

Odstěhovala jsem se ze Strakonic a odešla dělat do týnské restaurace U Koců.  Celkem mám odděláno 44 let. Pracovala jsem asi v sedmi  hospodách, ale hodně už jich je dnes zrušených. Tady jsem dělala U Koců nebo v Lodi na náměstí. Ve Strakonicích jsem dělala hned pod nemocnicí, pak U Dudáka, kde to bylo výborné, moc dobře  tam vaří, nebo U vlka.

Podruhé jsem se provdala za muže, který byl o 24 let starší. Osm let jsem se pak o něj starala, což se mi taky započítalo do důchodu.
Jenže jak se říká, samota je zlá, a tak jsem odepsala na inzerát v časopise. Psali jsme si, za týden jsem mu poslala třeba jedenáct dopisů. Také jsme si telefonovali.
Budoucí manžel Oldřich Hrubý, který je o rok starší než já, mi tvrdil, že za mnou přijet nemůže, protože má hodně práce. Tak jsme se domluvili a já jela za ním do Prahy. Poslala jsem mu předtím svou fotku, ale on tu svou mi neposlal.

Marie s Oldřichem Hrubým se brali loni v únoru na Městském úřadě v Týně nad Vltavou.Čekal na mě v Praze na Roztylech, náš autobus ale přijel se zpožděním, protože cestou byla ledovka. Vůbec jsem nevěděla, jak ho poznám. Jenže on na mě čekal a poznal mě hned, jak jsem vystoupila. V Praze jsme pak přespali u jeho známého, který šel na noční a nechal nám klíče od bytu. Druhý den jsme ráno spolu odjeli sem do Týna. Nechtěli ho tady v domě s pečovatelskou službou nechat, tak povídám, že se rychle vezmeme. Přijeli jsme  sem 25. ledna a za tři dny šli na městský úřad, že chceme mít v únoru svatbu. Paní vedoucí z domova byla překvapená, když jsme jí to řekli. Brali jsme se právě před rokem, 15. února. Pozvali jsme pečovatelky na svatbu, u stolu nás sedělo deset.

Máme spokojené manželství, jenže muž nemůže sehnat práci, ani přes pracák. 
V létě třeba rozdával letáky na parkovišti nebo na náměstí, propagoval zdejší zámeckou restauraci. Chodila jsem za ním a pak jsme šli na procházku nebo někdy zašli na pivo. Muž nepije, dá si jedno dvě a jdeme domů. Nevíme, co bude dál, ale nijak neživoříme.

Tady v domově jsou výborné pečovatelky, klobouk dolů, jak se o člověka starají. Jsem vděčná, že tady můžeme spolu být, v květnu to budou tři roky, co tu žiji. Bydlela jsem předtím rok a půl na ulici. Bylo to příšerný, ale dalo se přežít. Dneska už bych to asi nepřežila. Nejhorší bylo, když napadl sníh. Kolikrát jsem si v noci dala pod sebe na sníh nějakou folii, na chvíli si lehla a přikryla se kožichem, drobátko jsem se prospala a pak zase vstala a chodila, abych nezmrzla. Přečkávala jsem zimu,  jak se dalo.

Když jsem dostala důchod, tak jsem si na čtrnáct dnů zaplatila ubytování v azylovém domě pro ženy v českobudějovické Žerotínově ulici, ale na  víc nocí to nešlo, protože azylák byl  pro mě drahý. Ráno jsme odešly a přišly zase až v šest večer. Kdo přišel později, už neměl šanci.

Převážně jsem ale žila na ulici. Jednou jsem potkala druhou ženu, která byla v jiném stavu. Bylo mi jí líto, a tak, když jsem brala důchod, jí říkám: Pojď, a zaplatila jsem jí taky čtrnáct dní v azylovém domě. Když jsem pak přišla sem do Týna, občas sem za mnou zašla. Druhých bezdomovců jsem si ale nevšímala, byla jsem kapitolou sama pro sebe.
Z dob, kdy jsem žila na ulici, mám dobré zkušenosti s policisty. Občas mě pozvali
k sobě na kafe a řekli mi, že 
u nich chvíli můžu zůstat.

Kolikrát, když jsem byla po důchodu, jsem taky některého bezdomovce a bezdomovkyni vzala s sebou a povídám jim: Pojďte, zaplatím vám jídlo, a také jsem jim ho zaplatila. Když jsem se pak s nimi loučila, brečeli. Na rozloučenou jsem jim ještě dala nějaké peníze.

Bezdomovci chodívali spát do vlaků na nádraží. Kolikrát mě chtěli brát s sebou, jenže  já jim povídám, že ne, že radši zůstanu na ulici. Nikam jsem nešla, a s chlapy už vůbec. Nezačínala jsem si s nimi, protože vyváděli, když byli ožralí. Ženské je zase koukaly obrat. A to jsem třeba jednomu povídala: Dejte si na sebe pozor, uvidíte, jak vás oberou, až budete brát důchod. Šli pak do hospody u autobusového nádraží, jsou tam tři schůdky nahoru, a tam chlapa taky obrali. Chlap si pak stěžoval, protože přišel o celý důchod.

Když jsem dostala důchod já, šla jsem zase spát na Žerotínovku, ale do žádné partičky jsem nikdy nezapadla.
V Budějovicích je také azylový dům pro muže svatého Pavla, v Riegrově ulici ho má charita. Když byly mrazy, třeba mínus deset, dali do společenské místnosti matrace, a dalo se tam přespat v teple. Spalo tam i třicet lidí.

Jsem ráda, že mám tuhle dobu za sebou a že žiji tady. 
S manželem jsme spokojení. Ráda vařím, vždyť jsem kuchařka. Vařím, na co má manžel chuť, třeba vepřové maso, kuře, tuhle jsem udělala i kachnu. Teď mi říkal, jestli bych sehnala prasečí hlavu na ovar. Občas si také bereme jídlo z nedaleké hospody, kde dobře vaří a oběd tady stojí i s polévkou 68 korun. Jak říkám, jsme spokojení, jenom kdyby tak muž našel nějakou práci."

Marie Hrubá patří mezi klienty společnosti Ledax, která se stará o seniory. Příběhy pravidelně přináší úterní příloha Plus Deník. Tu na stánku nekoupíte. Dostávají ji předplatitelé Deníku jako dárek navíc.

Autor: Radek Gális

16.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Novou cisternovou automobilovou stříkačku pořídil městys Ledenice dobrovolným hasičům díky dotaci.

Hasiči mohou stříkat o sto šest

Zbraně z Prachaticka zajištěné Národní centrálou proti organizovanému zločinu z Českých Budějovic.
8

Muži z Prachaticka předělávali zbraně na střelbu dávkou a vyráběli k nim tlumiče

Zloděj zavítal do zahrádkářské kolonie

České Budějovice – Zloděj se vloupal do sklepa domku v zahrádkářské kolonii v ulici Vl. Rady. Majitelé objektu, kteří ho přijeli po čtrnácti dnech zkontrolovat, zjistili, že se na jejich zahradu dostala škodná.

Chovatelé v Horní Stropnici opět chystají společnou výstavu

Horní Stropnice - Již 3. společnou výstavu chovatelů z regionu chystají v Horní Stropnici.

Lidická třída je znovu otevřena

České Budějovice – Ve čtvrtek 19. října se znovu otevřela pro automobilový provoz celá českobudějovická Lidická třída. O několik dnů dříve, než se původně předpokládalo.

AKTUALIZOVÁNO

Superdebata Deníku: nikdo nechce vládu ANO. Ať už bez Babiše, nebo s ním

/SLEDOVALI JSME ON-LINE, GRAFIKA, VIDEO/ Pouhý den před sněmovními volbami se v redakci Deníku sešla desítka zástupců politických stran při předvolební superdebatě. Na přetřes přišla všeobecně probíraná témata - ať už elektronická evidence tržeb, přijetí eura či přijímání migrantů. Z odpovědí také vyplynulo, že favorit voleb ANO to bude mít v případě výhry s formováním vlády složité. 

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení