Den před Štědrým dnem se obvykle věnoval pečení vánoček v peci. Těch se muselo většinou napéci hodně, protože každý člen rodiny a čeledi dostával svou caltu. Hospodyně, která vánočky pekla, dbala o to, aby se na nich nerozešly prameny. Pak by se mohla rozejít rodina v příštím roce. Ani zkroutit se neměly, byla by pochybená svornost. Kdyby se při pečení snad v peci byly spálily, hrozilo rodině neštěstí.

Hospodář se obvykle staral o rybu, která se kupovala na trhu nebo u některého majitele rybníka.

Zlaté prasátko

Během Štědrého dne se ve všech rodinách držel půst. Už v 19. století bylo dětem slibováno, že pokud se budou postit, uvidí večer zlaté prasátko. Obvykle se držel v rodinách přísný bezmasý půst s újmou v jídle, k obědu byla jen nějaká polévka nebo mléko s chlebem. V minulosti se také v některých rodinách ráno vůbec nesnídalo, ovšem místo večeře se podle starého obyčeje jedlo už kolem poledne, takže se držel vlastně štědrý oběd. Pokud připadl Štědrý den na čtvrtou adventní neděli, půst se držet nemusel, a k obědu mohla být například smažená ryba.

Žádné prádlo ani návštěvy

Štědrý den byl nejen dnem půstu, ale také pověrečných zvyků a praktik. Dbalo se na to, aby v tento den neviselo nikde prádlo, protože by mohl v příštím roce někdo z rodiny zemřít. Některé pověrečné ženy si chodily během dne úmyslně něco půjčovat k sousedům, aby měly v příštím roce hojnost na úkor těch, jimž zapůjčená věc patřila. O ženách, které si v tento den přicházely něco půjčit nebo koupit, se obecně soudilo, že jsou čarodějnice. Nemělo se ani nic ze stavení prodávat ani nikam chodit na návštěvu. Pokud si čarodějnice přišla něco půjčit, měl se jí člověk zeptat, nač to potřebuje. Taková otázka měla zkazit všechen její úmysl. Zprávy o ženách, které si chodily půjčovat ještě v dobách první republiky, zachovali například pamětníci z Doudleb, Heřmaně nebo Soběnova. Jedna z pamětnic z Heřmaně pověrčivost své tehdejší sousedky dobře vystihla slovy: „Ona si musela přijít něco půjčit, kdyby to oříšek byl.“

Nevstávat a pomodlit se

Štědrovečerní večeře měla v každé i té nejchudší rodině slavnostní ráz. I když nesnesla svou kvalitou srovnání s posvícenským obědem a některé z tradičních pokrmů byly všedními jídly, jež se dělala i jindy, přece jen byla nejpestřejší z celého roku. Průběh večeře v jednotlivých rodinách se pochopitelně lišil, ovšem mnohé prvky tvořily jisté obecně respektované zákonitosti. Když se stolovníci sešli u stolu, nejprve se vestoje pomodlili. Od stolu se nesmělo vstávat a odejít, vstát směla jen žena, která obsluhovala, tedy hospodyně. Večeře mohla probíhat v různou hodinu. Někde večeřeli už ve čtyři hodiny odpoledne, jinde začala nejdříve v půl sedmé večer.

Jak vypadalo složení štědrovečerní večeře třeba na Doudlebsku? Ještě na konci 19. a začátku 20. století byla opravdu rozmanitá, skoro v každé rodině o několika chodech. Večeře většinou začínala polévkou. Ta bývala nejčastěji rybí nebo hrachová, často s přídavkem jiker, jen výjimečně jiná. Po polévce býval nejčastěji hrách se zelím. Hrách byl sice běžným pokrmem všedního dne, ovšem jeho pojídání o Vánocích mělo přinést rodině hojnost v příštím roce.

Šišky, ryba, kompot

Po hrachu následovaly různé druhy šišek, vždy připravených na sladko s přídavkem syrobu vyrobeného z cukrové řepy, případně medu nebo máku. Právě šišky jsou pro Doudlebsko typickým vánočním pokrmem, jež zmiňovali všichni pamětníci, kteří prožívali dětství za první republiky. Kolem Besednic a Soběnova se říkalo, že má být „devatero druhů šišek“. Nejčastější byly dva druhy – pečené z vánočkového těsta (spařené kávou nebo čajem) nebo štercové z těsta škubánkového. Další druhy byly jen mírně upravené, například v Soběnově se v některých rodinách dělaly šišky osmažené (koblížkové), pražené a tlučené. V Rankově byly známy vídeňské čili huňaté. Byly to šišky ze škubánkového těsta, které se obalily či smísily s opraženou strouhankou na másle.

Po šiškách následovala ryba, a to buď kapr na modro nebo na černo. V každé rodině byl oblíben jeden nebo druhý způsob úpravy. Ryba na modro (zvaná též na sulc) měla kyselou, případně sladkokyselou chuť a na Doudlebsku mírně převažovala nad rybou na černo. Možná proto, že do ní nebylo třeba tolik přísad jako do té na černo. Každá rodina měla svůj tradiční způsob přípravy. Zcela výjimečně se v některých rodinách připravovaly oba druhy, například když byla hospodyně, která se do domu přivdala, zvyklá na jiný způsob úpravy. Oba způsoby úpravy měly výhodu, že se jedly studené a bylo možné je konzumovat i v další vánoční dny.

Jedním ze závěrečných chodů večeře byl kompot, připravený se sušeného ovoce, spařeného horkou vodou, případně ovoněný rumem či rumovou trestí. Nejčastěji šlo o sušené švestky a hrušky. Na úplný závěr večeře dostával každý z dětí i čeledě vánoční nadílku – svou vlastní vánočku a ovoce. Někde měl svou vlastní vánočku také hospodář a hospodyně, případně měly jednu společnou. Načatá vánočka se zapíjela dobrým čajem (méně bílou kávou) a tvořila vlastně závěrečný chod štědrovečerní večeře. V některých rodinách se kromě vánočky pekl také jablečný nebo makový závin. Čerstvá jablka a ořechy nechyběly ani v rodinách, které neměly zahradu s ovocnými stromy. Rodiče dost často kupovali dětem fíky a datle, které se prodávaly i ve venkovských koloniálech.

Ojediněle se dělala také jiná jídla, třeba švestková omáčka s pečenými vdolky nebo kapr na kmíně s bramborem. Jídla z krup a hub (houbový kuba), obecně považovaná za typická česká štědrovečerní jídla, na Doudlebsko téměř nepronikla.

Smažená ryba a salát

S příchodem první republiky se složení štědrovečerní večeře začalo částečně obměňovat a snižoval se počet chodů, jak dokládá výzkum provedený mezi pamětníky. Obvykle byl vypuštěn hrách se zelím, případně nahrazen hrachovou polévkou. Počet sladkých chodů, které původně tvořily dva nebo tři druhy šišek, se zredukoval na jeden, nejčastěji pečené šišky z vánočkového těsta. Tyto sladké šišky podávané nejčastěji s mákem a oslazené syrobem se ve většině rodin začaly jíst už v poledne. Dodnes tak jsou v řadě rodin na Doudlebsku tradičním vánočním obědem. Kompot ze sušeného ovoce obvykle zůstal součástí večeře jako samostatný chod, někde se pojídal k šiškám.

Za první republiky se ve většině domácností prosadil smažený kapr a jednoduchý bramborový salát s cibulí a okurkami. Někde se tak stalo až později, třeba až kolem roku 1950. Právě smažený rybí řízek byl pamětníky zmiňován jako jídlo, na které se děti nejvíce těšily. Vedle smažené ryby se nadále připravovala sladká ryba na černo nebo kyselá na modro.

V rodinách chudších nebo tam, kde s mladými pod jednou střechou nežila už stará generace, jež by trvala na zachování původního složení jídel, byla večeře mnohem jednodušší. Často se žádná ryba nevařila a celou večeři tvořily sladké šišky. Důvod mohl být různý: finanční, obava z kostí nebo i skutečnost, že matky malých dětí neměly mnoho času na vaření. V období obou světových válek však nebyla mnohdy ryba k sehnání, takže se museli strávníci obejít i bez ní. Po první světové válce začalo po vzoru měst na venkov pronikat také vánoční cukroví. Nejčastěji šlo o různé tvary z lineckého těsta, dělaly se také keksy, pracny a domácí čokoláda. Čokoláda se také provizorně balila do staniolu a věšela na stromek.

Večeře zvířatům a stromům

V Soběnově bývalo zvykem, že po nalití polévky do talířů odebral hospodář tři lžíce do zvlášť připraveného talíře pro dobytek. Teprve pak se smělo začít jíst a tento obřad probíhal za velké vážnosti. Z každého jídla, které bylo na stole, dostávala zvířata obvykle malou část pokrmu. Dávání částí jídel nebo zbytků z večeře dobytku a stromům se dodržovalo v Soběnově ještě počátkem šedesátých let 20. století, kdy zde prováděl detailní výzkum výročních obyčejů etnograf František Vančík. Dobytku se zde dávalo místo řezanky seno, aby měl také lepší stravu. Svůj díl z večeře dostávala i drůbež, pes a kočka. Drůbeži se sypal hrách nebo mák, případně také drobty sebrané po večeři ze stolu. Kohoutovi dávali v Soběnově zbytek polévky, v níž bylo úmyslně hodně česneku, aby dobře hlídal slepice.

Na Otmance se zvířectvu za první republiky dávala štědrovka, což bylo kousek vánočky s částí sušené hrušky nebo jádra z ořechu. Svůj díl štědrovky museli dostat hlavně psi, koně a krávy. Při podávání odměřených dílů jídla z večeře dobytku se k nim mělo pronášet oslovení a případně i oznámení o narození Ježíška, aby dobytek znal příčinu zvláštní večeře. V Soběnově i jinde se tradovalo, že dobytek ve stáji dokáže během Štědrého večera mezi s sebou o půlnoci mluvit lidskou řečí – chválit nebo hanit hospodáře, jak se o něj stará.

Menší pozornost než dobytku se na Štědrý večer věnovala stromům. I ty však dostávaly svůj díl ze štědrovečerní večeře – nejčastěji kosti z ryby, kousky vánočky, rozkrájených jablek, chleba nebo ořechů. Zprávy o tomto obyčeji jsou méně četné. Ojediněle je zmiňováno i házení dílu štědrovečerní večeře do studny, aby dala v příštím roce dostatek vody.

Jan Šimánek, etnograf Jihočeského muzea

Vánoce, Vánoce přicházejí