Pod rukama jí pravidelně prochází zlato, stříbro i drahé kameny. Díky své šikovnosti je navíc během pár dnů dokáže proměnit ve šperky, jež budou své majitele zdobit po dlouhá léta. To platí o Lucii Novotné, která má v Českých Budějovicích zlatnickou dílnu.

Jednačtyřicetiletá rodačka z Prahy má řemeslo v rodině, její prapradědeček i pradědeček se živili jako zlatníci. Říká však, že to nebylo při výběru povolání rozhodují. „Pradědeček zažil znárodňování a veškeré zlatnické nářadí skončilo tehdy na dně Vltavy, aby ho nemusel vydat. Nikdy jsem tedy doma řemeslo v praxi neviděla a ani ho nezkoušela. Od dětství jsem ale ráda kreslila a chtěla dělat něco tvořivého, nakonec jsem se tedy rozhodla pro profesi zlatnice,“ vzpomíná Novotná. Po studiích v Praze zamířila na jih Čech. Nejprve pracovala v českobudějovickém domě služeb, posléze získala živnostenský list a od roku 1995 má vlastní zlatnickou dílnu v Čechově ulici.

Běžný den zlatnice naplňuje především práce u pracovního stolu s půlkruhovým výřezem. Věnuje se tu opravám i připravuje materiál. Důležitý je ale také kontakt se zákazníky, Novotná totiž na jejich přání tvoří nové originální šperky. „Obvykle to vypadá tak, že klient přijde a nastíní svojí představu. Já na ní pracuji, nakreslím návrh a když se mu líbí, tak šperk vyrobím,“ popisuje. Takto se jí pod rukama rodí prsteny, náušnice, náhrdelníky i náramky.

Vytvoření jednoho šperku trvá obvykle dva nebo tři dny, celková doba se vždy samozřejmě odvíjí od toho, jak je šperk složitý. Práce zlatnice je navíc velice náročná. „Musím se neustále soustředit a takzvaně si to odsedět. Pracuje se vsedě, takže je nutné mít kvaliní židli a občas z toho bolí krční páteř, někdy cítím i loket,“ říká Novotná.

I když denně pracuje s velmi drahými a cennými materiály, po letech praxe to už jako nějakou zvláštnost nevnímá. Musí však dodržovat určité postupy. „Důležité je zajistit, aby nevznikaly ztráty. Piliny a jiné zbytky se dále zpracovávají, z materiálu se tak vytěží co nejvíc,“ vysvětluje.

Nejčastěji tvoří Novotná ze zlata, dříve to bývalo hlavně žluté, v současné době zákazníci upřednostňují bílé v kombinaci například s červeným. Pracuje ráda ale i se stříbrem, protože je měkčí a může si tak leckdy dovolit to, co by u zlata nešlo. „Nedávno jsem si vyzkoušela i dřevo, to má zase úplně jinou krásu. Je tvárné, má v sobě různé žilkování a povrchová úprava se dá napouštět olejíčkem a voskovat, takže ta věc potom příjemně voní,“ dodává.

Zlatnické řemeslo se během let proměňuje. Objevují se nové stroje a technologie, které zlatníkům usnadňují práci, lidskou ruku však podle Novotné nikdy zcela nenahradí. Finální dokonalou podobu musí šperku vždy vtisknout řemeslník sám.

Za dlouhou dobu, co se zlatnictví věnuje, si Novotná také povšimla postupné změny vkusu zákazníků. „Řekla bych, že se vytříbil. Dřív lidé chtěli věci, které si mohli koupit v obchodě, sériové, ničím zvláštní. Časem přišli na chuť ruční práci, i když si musí za kvalitu připlatit,“ připomíná. Projevuje se to i při výběru ozdobných kamenů, zákazníci se již nespokojí se syntetickými, ale touží po tom, aby jejich šperk doplnily pravé rubíny, smaragdy, brilianty nebo perly. Specifikem jižních Čech jsou navíc vltavíny, i z nich již Novotná vytvořila celou řadu zajímavých šperků.

Ačkoli již z její dílny vzešlo nepřeberné množství výrobků, na některé stále vzpomíná. „Nejvíc zabrat mi dala replika secesní brože s asi 51 kameny. To jsem dělala několik dnů,“ vzpomíná. S každým šperkem si tedy vyhraje a někdy je jí až trochu líto, že jej na závěr musí předat zákazníkovi. Když se mu však líbí, je spokojená. „Jednou jsem dokonce šla po ulici a viděla svoje šperky na kolemjdoucí. Měla jsem velkou radost, že skutečně našly své uplatnění,“ doplňuje.

Novotná nevyrábí šperky vždy pouze na přání klientů, občas má chuť vytvořit něco jen podle vlastního vkusu a fantazie. Takové šperky posléze také nabídne ve svém obchodě a většinou si brzy najdou nového majitele. V současné době zkouší různé kombinace s hedvábím, které sama barví, a při nákupu perel vybírá i ty nepravidelné a netradičně zabarvené. „Shromažďuji si je a jednou bych z nich chtěla udělat nějaký opravdu zajímavý šperk,“ svěřuje se s plány do budoucna.

Zlatník je podle Novotné do jisté míry umělcem, má svůj styl a i když plní představy zákazníka, vždy do výsledku promítne i něco ze sebe samého. „Každý udělá určitou věc trochu jinak, a proto neberu ostatní zlatníky jako konkurenci. Jejich práci ale samozřejmě sleduji a někdy se jí i inspiruji,“ říká.
Ve zlatnické dílně tráví každý den nejméně osm hodin. Pomáhá jí tu manžel, který je odborníkem na kameny a mineralogii, takže dohromady tvoří pro šperkařský průmysl dokonalý pár. Pro sebe či ostatní členy rodiny však vyrábějí šperky málokdy. „Platí určitě pořekadlo o kovářově kobyle,“ směje se Novotná.

Volby povolání zlatnice podle svých slov nelituje a měnit už rozhodně nehodlá. „Baví mě to, protože je to tvůrčí práce. Nedělám větší série, ale jen pro jednotlivé klienty a tak je každá zakázka jiná. Každý výrobek mě pak něčím inspiruje a posouvá dál,“ uzavírá.