Za to byl vojenským soudem v Brně uznán vinným zločinem porušení subordinace podle vojenského trestního zákona z roku 1855. Odsoudili ho k trestu těžkého žaláře v trvání dvanácti měsíců, zostřeného jednou měsíčně postem a tvrdým ložem a samovazbou v každém třetím měsíci trestu.

Po propuštění z vězení byl zřejmě rovnou transportován k vojenskému útvaru do Pacova, kde opět odmítl převzít zbraň. Byl odsouzen tentokrát za vyhýbání se služební povinnosti podle zákona z roku 1950. Za to mu Nižší vojenský soud v Č. Budějovicích uložil osmnáct měsíců nepodmíněně. Trest vykonal 26. dubna a druhý den už u útvaru, tentokrát v Rajhradě, znovu odmítl vykonávat vojenskou službu. Byly mu vyměřeny čtyři roky odnětí svobody a ztráta občanských práv na pět let.

Trest mu zkrátila amnestie - vrátil se domů 27. prosince 1954. Poslední tři roky vězení dělal na uranu v Jáchymově. Po propuštění byl dlouhodobě sledován bezpečností, zemřel v 53 letech v roce 1980 na leukémii. Zůstala po něm manželka a tři děti.

Oklikami k rehabilitaci

V roce 1991 Vojenský obvodový soud v Brně návrh na soudní rehabilitaci jeho prvního činu zamítl s odůvodněním, že tehdejší krajský vojenský soud posoudil skutek z právního hlediska správně. Bývalý Vyšší vojenský soud (VVS) v Táboře zrušil jak toto usnesení, tak zmíněný druhý rozsudek za porušení subordinace - trest co do společenské nebezpečnosti činu nezohledňuje, že obžalovaný tak jednal z náboženského přesvědčení, přičemž tehdy nebyla možnost náhrady vojenské služby. VOS v Brně pak v novém projednání trest vyměřil na šest měsíců podmíněně - za vyhýbání se služební povinnosti. Posléze konstatoval amnestii z března 1953 s tím, že na Jána G. se hledí, jako by nebyl odsouzen.

Ministr spravedlnosti napadl rozhodnutí VVS Tábor stížností. Soudí, že čin Jána G. směřoval k uplatnění jeho základních práv, byť byl v ČSR v rozporu s mezinárodní normou prohlášen za trestný. Opřel se o nález Ústavního soudu, že smyslem rehabilitačního zákona je rehabilitovat oběti komunistického režimu nejen právně, ale i morálně, a i samotný výrok o vině, byť nevázaný na trest, postihuje člověka na cti. Nejvyšší soud stížnost ministra zamítl jako nedůvodnou. Konstatoval, že nedostatek spisového materiálu, skartovaného v roce 1982, nedovolil VVS Tábor v přezkumném řízení zjistit nějaké procesní vady, na základě nichž by bylo možné původní rozsudek zrušit. Zločin porušení subordinace ani trestný čin vyhýbání se služební povinnosti nejsou činy, v nichž se stará odsuzující rozhodnutí rušila v rehabilitaci bez přezkoumávání přímo ze zákona. Pak nejde o činy, jejichž prohlášení za trestné by samo o sobě odporovalo mezinárodním dokumentům, principům demokratické společnosti, respektující zaručená lidská práva a svobody, konstatoval Nejvyšší soud.

Příliš přísný trest?

Tři měsíce před tímto rozhodnutím se Nejvyšší soud zabýval jinou stížností ministra spravedlnosti ve věci Jána G. - totiž proti rozsudku bývalého VOS v Č. Budějovicích z února 1992 v souvislosti s jeho odsouzením zdejším Nižším vojenským soudem v roce 1951 za vyhýbání se služební povinnosti. VOS nejprve v říjnu 1991 tento 40 let starý verdikt zrušil s tím, že výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni společenské nebezpečnosti skutku. Po novém projednání rozhodl, že G. tento trestný čin podle tehdy platných zákonů spáchal. Upustil však od potrestání odsouzeného.

Ministr spravedlnosti vytkl soudu, že nezvážil, zda nešlo o nepřípustné opakované odsouzení pro týž skutek - odmítání vojenské služby z náboženských důvodů. Rovněž upozornil na znalecký posudek z psychiatrie, v němž odborníci konstatovali stav nezvratné víry obviněného jako výsledek normálních, byť obsahově nesprávných, duševních pochodů a dospěli k závěru o mírné slaboduchosti obviněného, která ve spojení s "nekorigovatelnou pověrou" měla za následek trvalou neschopnost obviněného jakékoliv vojenské služby. Soud by tak podle ministra měl dospět ke zpochybnění rozhodnutí odvodní komise; je otázkou, zda Ján G. měl být vůbec považován v právním smyslu za vojenskou osobu, která mohla být pachatelem vojenských trestných činů.

Nejvyšší soud proto věc přikázal Okresnímu soudu v Č. Budějovicích k novému projednání. Ten pak zrušil odsuzující rozsudek NVS v Č. Budějovicích ze 14. března 1951 v celém rozsahu. "Z opatřených dokladů je zřejmé, že Ján G. byl odsuzován opakovaně, když z náboženského přesvědčení odmítal konat vojenskou službu, a tresty gradovaly," řekl soudce. „Jejich výměra byla v rozporu se stupněm nebezpečnosti činu pro společnost, byla výrazem toliko represe.“ Poté okresní soud znovu jednal ve věci samé a Jána G. zprostil obžaloby z trestného činu vyhýbání se služební povinnosti, kterého se měl dopustit v roce 1950, protože v žalobě označený skutek není trestným činem…