Základy se naučila na kurzu 
v Americe, nyní koníčku věnuje téměř všechen volný čas. „Nejkrásnější je, když už výrobek dokončujete, jste strašně zvědaví, jak bude vypadat. Pak jsem schopná pracovat do půl třetí v noci," říká.

Kdy vás začaly lákat ruční práce?
Já k tomu měla vztah odmalička. Asi v šesti letech jsem uštrikovala svůj první svetr, dělala jsem ho tajně doma v ložnici a máti se pak hrozně divila, protože jsem rovnou začala se vzory. Ani jsem k nim neměla žádnou předlohu, nějak jsem na to přišla sama. Navíc můj děda měl fabriku a sousedka dělala ruční práce na kšeft a mně se to strašně líbilo, takže jsem ji pozorovala.

Co všechno jste sama vyráběla?
Všechno možné, například háčkovala. Když přišla práce, tak to samozřejmě šlo bokem, ale když mi ještě za socialismu emigroval manžel a já se stala politicky nepohodlnou, byla jsem na volné noze a věnovala se ručním pracím. Bylo zajímavé, že ti, co mě vyhodili, po mně potom chtěli svetry a čepice. Tehdy byly hrozně módní takové svetry se vzorem, kde byla vypletená celá krajinka – chaloupka, stromy, sněhulák a já nevím co ještě. To si lidé objednávali. Také jsem dokonce tkala koberce. Koupila jsem si stav a dělala přehozy a gobelíny na stěnu.

Věnovala jste se tomu i po revoluci?
Vrátila jsem se k novinářské profesi, ale šila jsem si oblečení na obrazovku. Když na to přišli bulvární novináři, šíleně kritizovali, v čem to chodím a že si to šiju po večerech. To mě znechutilo a přestala jsem. A vlastně celá ruční výroba tehdy postupně  zdevalvovala. Lidé se zbláznili do stánků s tureckými šunty, ze kterých trčely nitě, a podobně. Až teď se poctivá ruční výroba zase navrací.

Jak jste se dostala zrovna 
k tvoření šperků?
Byla jsem u syna v Americe, ležela jsem u bazénu a abych si ukrátila dlouhou chvíli, háčkovala jsem takovou ozdobu na tričko. Američanky chodily kolem, koukaly na to a jedna potom povídá, jestli bych jí to nevyrobila taky. Když jsem souhlasila, začaly chodit všechny. Syn se šíleně smál a říkal: Hele mami, ty by ses tím mohla živit. A právě syn tehdy končil školu, kde studoval automobilový design a jeden rodinný příslušník studenta si tam mohl vzít jakýkoli kurz zadarmo. Nabízeli i kurz, kde se učily ruční práce, tak jsem hned souhlasila a přihlásila se. Teď ho absolvuji internetovou formou, posílají mi různé pokyny a když jsem v Americe, účastním se workshopů.

Co přesně se tam člověk naučí?
Různé techniky. Jsou k tomu i učebnice, kde vysvětlují základní stehy a nápady. To si nastudujete, ale pak už tvoří každý sám. Nikdy tedy nehrozí, že by někdo udělal to samé co vy. Každý má trochu jiné vidění a podle toho se liší výrobky. Já používám hodně technik, kombinuji je a už je ani moc nerozlišuji. Někde začnu, a jak to bude dál, to dopředu nevím. To je na tom to krásné.

Kterého ze svých výrobků si nejvíc ceníte?
Nejvíc práce mi dal náhrdelník s viktoriánskou růžičkou. Dlouho trvalo, než jsem přišla na postup, hledala jsem i v knihovnách. Já mám moc ráda historické šperky, a proto sleduji dobové seriály z doby Tudorovců nebo Ludvíka XVI. Zajímavé je také sledovat, jak se jejich móda vrací. Teď se například znovu nosí límečky, které byly za Tudorovců – Jane Seymourová nosila velký výstřih a na něm límeček a to teď zase vídám.

Podobu šperků vymýšlíte sama?
Mnohé jsem skutečně vymyslela úplně sama. Používám variace různých stehů a k tomu si pak dodám nějaký design. Vždycky to vznikne tak, že si koupím nějaké oblečení a zjistím, že to potřebuje něčím ozdobit. Jednou mě třeba napadlo, že potřebuji něco dlouhého visícího,jindy mě pro šperk inspirovala podzimní větvička.

Napodobujete ale také už existující šperky.
Ano, jeden jsem například udělala podle toho, co jsem viděla na lady Dianě. Zahlédla jsem ho v nějakém dokumentu, líbil se mi a myslím, že se mi podařilo přijít na to, jak ho vyrobit. Jen ona  měla šperk určitě z drahokamů, kdežto můj je z bižuterie.

Kolik času denně se svým koníčkem trávíte?
Jsou dny, kdy na to nemám vůbec čas, ale nedokáži třeba sedět u televize a vůbec nic nedělat. U filmů tvořím a vnímám je jenom zvukově. Syn se mi vždycky strašně směje, protože nikdy nevím, kdo je kdo.  Prostě tvoření věnuji volné chvíle.

Je to pro vás relaxace?
Samozřejmě, a hlavně je to tvořivé. Nejkrásnější je, když už výrobek dokončujete, jste strašně zvědaví a napnutí, jak bude vypadat. Pak jsem schopná pracovat do půl třetí v noci, protože už to nedokáži odložit. Neumím čekat do druhého dne, když vím, že už mi zbývá jen trochu práce. Ale zase je pravda, že si můžu obvykle přispat, takže to není zase takový problém.

Myslíte, že šperky vyjadřují osobnost člověka?
Určitě, každému se líbí něco jiného. Třeba to, co se líbí mně, nikoho moc nenadchne, a jindy naopak vzbudí velký ohlas něco, u čeho to vůbec nepředpokládám. Když jsem dávala své zboží do prodejny, jako první se prodaly věci, o kterých jsem si to vůbec nemyslela. I majitel tipoval, že bude zájem o něco jiného.

Kde berete materiál?
V obchodě, kde potom výrobky i prodávám. Vždycky si tam naberu nejrůznější korálky a další věci, které mě zaujmou, a pak vymýšlím, co z nich vytvořit.

Co zabere nejvíc času?
Pracné jsou šité náhrdelníky, kde se musí hodně vyšívat a zakončovat. Ale i další věci zaberou čas, než člověk zjistí, jak na to. Tvoří se většinou s jednou nití a dělají se různé stehy. Vyžaduje to dost trpělivosti a zručnosti.

Nosíte už jenom vlastní šperky?
Víceméně ano, žádné nekupuji. Nelíbí se mi bižuterie, která se dnes dělá strojově. Základ většinou bývá kovový, leccos se na něj lepí a šperk je pak šíleně těžký a každou chvíli z něj něco odpadne.

Byl váš vztah k ručním pracím důvodem, proč nyní máte na televizi Šlágr pořad o hobby?
Ano, to také. Já jsem to navrhla a líbilo se to, takže teď máme jednou týdně pořad, kam si zvu lidí, kteří dělají různé ruční práce. Já si to užívám, strašně se mi to líbí a učím se nové věci.

Kdyby někdo chtěl začít tvořit šperky jako vy, co byste mu doporučila?
Především musí mít hodně trpělivosti. Pak by si měl koupit učebnici,  které jsou k dostání už i nás, a pořídit si základní potřeby, to znamená jehlu, nit nebo lanko, drátky a podobně. Stojí to za to. Je to kreativní a člověk má radost, že někomu dalšímu dělá radost.