„Hned druhý den po 17. listopadu museli všichni pracovníci poradny na jakýsi podivný aktiv, kde vystoupila 
s plamenným projevem soudružka z OV KSČ, že se takto přece nemohou chovat studenti, kteří studují díky naší socialistické společnosti za dělnické peníze," popisuje tehdejší obvyklé „soudružské" fráze.

Brzy poté se uskutečnilo první setkání lidí na tehdy ještě ne zcela zaplněném českokrumlovském náměstí. Jiřího Jankovského to ale táhlo do Prahy. „Revoluční Praha, dění na Václavském náměstí, stávka studentů, herců, ale především neopakovatelná atmosféra setkání na Letné. To byl opravdu jen těžko popsatelný, naprosto výjimečný prožitek obrovské euforie 
z pozvolna nabývané svobody. Ten se mísil s pocitem jakési úzkosti, snad z možné ztráty právě nabyté naděje. Vždyť nebylo ještě zdaleka vyhráno. Přiznávám se, že jsem se toho nepříjemného pocitu zbavil až poté, co dělníci vypískali Miroslava Štěpána, člena předsednictva ÚV KSČ, a úspěšně proběhla generální stávka," vzpomíná.

Tehdy třiadvacetiletý student pátého ročníku Zemědělské fakulty, dnes profesor na Přírodovědecké fakultě JU a Parazitologickém ústavu Akademie věd Miroslav Oborník doplňuje: „Nikdo tehdy netušil, co bude dál. Vůbec jsme nevěřili, že by mohl být Václav Havel zvolen prezidentem, to nám přišlo úplně mimo realitu. Vždyť ho zvolil ještě nezměněný parlament složený z komunistů!"

Tehdejší student Pedagogické fakulty a dnes prorektor pro akademické záležitosti a profesor na Ústavu bohemistiky Filozofické fakulty JU Michal Bauer měl s listopadem 1989 spojené velké očekávání i naivitu.

„Zdálo se, že všechno bude snazší, čistší, zřetelnější a jasnější. Časem se ukázalo, že tomu tak nebylo a není, což jistě souvisí i se zkušeností, stárnutím a poznáváním. Je nadále zajímavé sledovat, jací jsou fakultní a univerzitní předlistopadoví marxisté 
a komunisté dnes, jsou to individuální obrazy jejich chování za těch 25 let," vypráví Michal Bauer.

„Je pozoruhodné vnímat, jakých pozic dosáhli, jak se stavějí sami k sobě i ke svému okolí, jak kdo byl před Listopadem zbabělý, opatrný nebo odvážný, kdo se kam ztratil nebo naopak kde a v čem prosadil. Činy, slova, gesta, ale třeba i oblékání – to všechno je zajímavé na lidech sledovat. O svobodě a demokracii se často mluví a uvažuje jako o něčem vnějškovém, snadném, osvojitelném; předlistopadový režim jako kdyby rozděloval svět na dvě poměrně snadno oddělitelné a interpretovatelné části, což byla samozřejmě jen iluze a je to zkreslování skutečnosti," říká Michal Bauer.

Těch 25 let znovunabyté svobody provázely naši společnost snad všechny možné stavy – od počáteční euforie, očekávání, duchovní obrody, „blbé nálady" až po stále více se projevující skepsi a zklamání z vývoje i z toho, že za politické a ekonomické nitky stále ještě tahají bývalí straničtí aparátčíci.
Mnoho idealistů procitlo 
a současná vlna zklamání způsobila, že se lidé začínají přiklánět k populismu a líbivým frázím.

Zkušený manažer s neomezeným rozpočtem si dnes s trochou nadsázky proniknutí na politickou scénu může zahrnout do svého byznys plánu.
„Dá se vlastně v našem případě mluvit o skutečné demokracii?" ptá se Miroslav Oborník.

„Ta přece není jen o svobodných volbách a existenci parlamentu, ale také o tom, že lidé ve společnosti nastavená pravidla chtějí dodržovat. 
A Češi jsou mistry v tom, jak něco obejít a hledat škvíry 
v zákonech," zamýšlí se Miroslav Oborník.

Jiří Jankovský tato slova potvrzuje: „Nepatřím mezi nekritické stoupence současné, řekněme konzumní společnosti, kdy nemálo lidí podléhá diktátu režimu. Uvědomuji si také nebezpečí bezbřehého liberalismu, kdy jedinec nabývá mylný dojem, že může téměř vše. Základní etický postulát říká, že ne všechno, co člověk může, také smí. Tak jsme se stali svědky tzv. divoké privatizace a československý fenomén tunelování se dostal až do učebnic ekonomie," upozorňuje pedagog.

MIROSLAV VLASÁK
Výňatek z časopisu Jihočeské univerzity Journal