Utekl někomu? Ne. Sklípkánci žijí i v Česku, nebezpeční nejsou

V různých částech Evropy se vyskytují tři vzhledově velmi podobné a laiky snadno zaměnitelné druhy sklípkánků, a to černý, hnědý a pontický. Právě ve střední Evropě, tedy také v Česku, se jejich území výskytu překrývají. Sklípkánci tráví celý život v úzkých podzemních norách, které si sami vyhrabou a postupně zvětšují chelicerami – klepítky. Vespod je nora vystlaná pavučinou.

Samice noru nikdy neopouštějí, samci jednou a definitivně, a to, když odcházejí za samicí. Pokud jsou úspěšní a nepotkají soka, po páření samci umírají. Většinou se totiž stávají potravou samice.

Muž objevil v Thajsku zcela nový druh tarantule. Žije jen v bambusech

Zvířecí deník a chovatelství

Vidět sklípkánka je tak vzácností, narazit je na něj možné právě jen tehdy, když hledá samici, nejčastěji v červnu a červenci. Sklípkánci vytváří kolonie čítající i několik desítek nor, proto je možné narazit i na několik nor na malé ploše pohromadě.

Jde o pavouky s exotickým vzhledem, a tak mohou zprvu vyděsit. „Tak toho potkat, tak už mě vezou,“ napsala například jedna z diskutujících na facebooku pod fotografii sklípkánka nalezeného v severočeském Děčíně.

Odborníci: Není třeba se bát 

Ačkoli vzhled pavouka může být pro mnohé děsivý a odpudivý, odborníci uklidňují, že není třeba se sklípkánka bát. Není agresivní a sám od sebe na člověka nezaútočí, kousnout může pouze v případě ohrožení, při neopatrné manipulaci či přimáčknutí. Kousnutí může být bolestivé.

Stejně jako naprostá většina pavouků jsou i sklípkánci jedovatí, jejich jed však pro člověka nebezpečný není. „Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní u nás, bohužel, každoročně někdo zemře. Na kousnutí naším pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel,“ uvedli odborníci z České arachnologické společnosti.

Osm nohou a děsivá vizáž. „Tarantuli“ potkáte i u nás. Buduje si nory jako myši

Zvířecí deník a chovatelství

Jed sklípkánka je však účinný proti jejich kořisti. Na tu čeká ve své až 30 centimetrů hluboké noře. Ve chvíli, kdy se jí kořist dotkne, bleskově vyrazí a přes pavučinovou stěnu do ní zasekne dlouhé drápky chelicer. Následně vstříkne jed a trávicí enzymy a poté ji vtáhne na dno nory. Tam ji rozloženou do tekutého stavu vysaje. Díru v norové trubici po svačině opraví a nerozložené zbytky kořisti, jako jsou krovky apod., vynese ven nebo uloží na dně nory.

Živí se sarančaty, brouky, škvory, mouchami, včelami, cvrčky či šváby, ale nepohrdne ani mravenci nebo plži. Sklípkánky naopak ohrožují především hrabalky, příbuzné vos, které sklípkánky loví jako potravu pro své budoucí larvy.

Který je který?

Rozpoznat od sebe „naše“ sklípkánky nemusí být snadné. Laicky řečeno, sklípkánek hnědý je nejmenším a nejsvětlejším druhem sklípkánka, mívá světle hnědou až béžovou barvu. Sklípkánek černý je černě zbarvený, sklípkánek pontický je pak ze všech druhů největší a bývá tmavě hnědý. Určit je ale mohou odborníci bezpečně především podle snovacích bradavek či pářicích orgánů.